Pan Hyža prý nikdy nezapomene na to, jak 10. října roku 1944 přišlo k nim do Komárovic devět Rusů, jež utekli ze zajateckého tábora. Jeho dědeček uměl rusky dobře a tak se spolu domluvili na tom, že jim jeho rodina bude v rámci svých možností pomáhat.

„Byli špinaví, zavšivení a zarostlí. Maminka tehdy ohřála do necek vodu, aby se mohli vykoupat a dali jsme jim svoje šaty. Ty jejich byly na vyhození,“ vypráví hrdina.

O měsíc později už k rodině Hyžů začali chodit i čeští partyzáni. Třikrát týdně se tam přišlo najíst a vyspat až patnáct mužů. Své protifašistické aktivity řídili z nedaleké Oznice.

Díky je tipům, létaly vlaky do vzduchu

„Já jsem dělal tehdy na dráze a dával jsem jim informace, kdy který vlak jede. Oni jich pak na trati mezi Hranicemi a Valašským Meziříčím několik vyhodili do vzduchu a já jsem pak pro ně zjišťoval, jak to dopadlo,“ mluví otevřeně o své spolupráci s partyzány pan Hyža.

Jeho rodina krmila bojovníky proti fašismu masem ze zabijačky, maminka k tomu pekla chleba a sem tam uvařila i polévku.

„Mě bylo tehdy devatenáct let a každých čtrnáct dnů jsem nosil ze mlýna pytel mouky. Zásoboval nás maminčin bratr, dělal tam stárka,“ vysvětluje pan Jaroslav a dodává, že od listopadu do května odnesl na zádech asi pět metráků.

„Kdyby se tehdy mezi partyzány dostal nějaký konfident, bylo by po nás,“ uvědomuje si ještě dnes nebezpečí, kterému se celá jeho rodina vystavovala.

Před pěti lety dostal pan Jaroslav Hyža medaili od Českého svazu bojovníků za svobodu, letos od ruského prezidenta

Kromě dědečka, tatínka a maminky pomáhal s panem Jaroslavem i jeho o tři roky mladší bratr. Jejich sestře bylo tehdy pouhých třináct a svému nejmladšímu bratrovi už o válce jen vyprávějí, protože se narodil až tři roky po jejím skončení. Dnes je hrdinovi z Hustopečí nad Bečvou pětaosmdesát.

K šedesátému výročí ukončení války dostal pamětní medaili od Českého svazu bojovníků za svobodu, letos si spolu s dalšími osmi válečnými hrdiny z celé republiky vysloužil vyznamenání od ruského prezidenta.

„Velice mě to potěšilo,“ přiznává veterán, na kterém hrůzná válečná léta nezanechala žádné viditelné stopy.

Motejl byl vynikající člověk

„Měli jsme strach, to víte. Bylo to obrovské vypětí. Kdykoliv k nám mohlo vtrhnout gestapo. Po válce jsem se ale toho strachu zbavil, nezůstal ve mně,“ svěřuje se pan Hyža. Dění ve státě sleduje dodnes a má na něj jasný názor:

„Nelíbí se mi současní vedoucí činitelé. Je mezi nimi jen velmi málo poctivých lidí, kteří to opravdu myslí upřímně. Byl tam jeden vynikající člověk. Pan Motejl. Bylo mi líto, když před pár dny zemřel. Toho je věčná škoda,“ uzavírá pan Jaroslav.