Někteří lidé se po povodních v devadesátém sedmém ze záplavové oblasti odstěhovali, ale valná většina z nich zůstala.

Mezi ty, kteří se rozhodli i po obrovských ztrátách způsobených povodní nakonec setrvat v záplavové oblasti a čelit tak možnému riziku, že se historie bude opakovat, patří i rodina Jemelíkova.

„Ten víkend jsme se zrovna vrátili z dovolené. Pamatuji si, že když jsem se v pondělí 7. července ráno vzbudila, zvuky vody z venku mi spíše připomínaly šumění moře. Dokud jsem neviděla, kolik je všude kolem vody," začíná své vyprávění Dagmar Jemelíková.

„Chystala jsem se do práce, ale hladina vody byla už tak vysoká, že nebylo možné vyjít na ulici. Zvedla jsem telefon, že zavolám a omluvím se, ale ten už taky nešel," vzpomíná.

Děti jely na tábor s Jágr Teamem

Po domluvě s manželem, který v domě nakonec zůstal, se Dagmar Jemelíková i s dvěma dětmi přepravila posledním vojenským autem na druhý břeh k Motošínu.

„Když jsem se téhož dne šla podívat zpět na Motošín, někdo mi řekl, že se náš dům zřítil. V tom šoku byla moje první reakce: Náš? A proč zrovna ten náš?," dále popisuje těžké chvilky po evakuaci.

Nejtěžší prý ale bylo, že se nemohla jakkoli spojit se svým manželem, který zůstal na druhé straně Bečvy. Dům byl z části zbořený. Jak se později ukázalo, šlo o nešťastnou náhodu. Trámy, které se zaklínily mezi dvěma domy, vytvořily jakousi hráz. Vodní vír, který vznikl u hráze, pak podemlel část domu, která se zřítila. Po konzultaci se statikem musel být po povodních dům zbourán úplně.

„Trvalo asi týden, než voda úplně opadla a mohli jsme začít vyklízet věci, které nám ještě zůstaly. Děti jsme poslali na tábor, který pořádal Jágr Team v Radotíně u Prahy. To bylo moc fajn."

Stržený roh domu Jemelíkových v Tyršově uliciNemáte strach?

Po povodních museli manželé Jemelíkovi vyřešit, kde budou dále bydlet. Nakonec se rozhodli na místě svého původního domova postavit úplně nový dům.

„Mnoho lidí se nás tehdy ptalo, jestli nemáme strach jít bydlet na to stejné místo," dodává Dagmar Jemelíková.

Začalo nekonečné vyřizování půjček, vyhledávání pomoci z různých programů, obcházení úřadů.

Do doby, než se mohli nastěhovat do nového domu, bydlela celá rodina u rodičů paní Jemelíkové.

„Našim vděčím za hodně. Moc nám pomohli a stáli při nás po celou dobu, poskytli nám perfektní zázemí. Stejně tak naši známí, kteří nám šli pomáhat hned po povodních, nebo nám svou pomoc nabízeli," dodává.

Byly to jen věci

Rok a půl bydlela čtyřčlenná rodina Jemelíků v jednom pokoji s minimem věcí.

„Až v takových chvílích si člověk vážně uvědomí, že k životu toho potřebuje opravdu málo. Od té doby jsem víc pokorná, víc si vážím toho, co mám a vím, že to nemusí být trvalé," vypráví o zkušenostech, které povodeň přinesla.

„Na sklonku roku 1999 jsme se po dvou letech stěhovali do nového domu. Od té doby mám velký respekt, ale strach nemám. Už vím, jak se zachovat, co dělat v takové situaci. Myslím si, že všechno zlé je k něčemu dobré. Rodinu ta událost stmelila. Udělali jsme tenkrát tlustou čáru za tím, co bylo a začali pomalu budovat všechno znovu. Povodeň nám vzala moc věcí, ale byly to nakonec přece jen věci," uzavírá s úsměvem na tváři Dagmar Jemelíková.

Lucie Bradová