O vyhlášení povodňové aktivity prvního stupně byl informován v neděli 6. července krátce po deváté hodině ráno.

To však již byl upozorněn občany z Potoční ulice, že hladina Loučského potoka vystoupila z břehů na jeho pravé straně.

Při prověřování situace v terénu zjistil, že Bečva začíná zaplavovat silnici mezi Hustopečemi a Němeticemi

„Nebylo to nic příjemného a dobře se na to nevzpomíná,“ říká v rozhovoru pro Přerovský a hranický deník Kazimír Janošek, který do funkce starosty městysu Hustopeče nad Bečvou nastoupil v roce 1994.

První povodňový stupeň byl vyhlášen již v neděli ráno a odpoledne už dokonce třetí. Kdy jste si uvědomil, že to nebude jen několikadenní déšť, ale že situace bude opravdu vážná?
Pršelo dva nebo tři dny v kuse. V neděli 6. července už byla taková situace, že voda sahala po železniční val a to už jsem věděl, že je to kritické. Řeka už se v několika místech přelévala přes takový ochranný val, který kolem té Bečvy byl z dřívější doby. Se starostou Milotic nad Bečvou, s panem inženýrem Vývodou, jsme varovali postupně rekreanty z chatových oblastí, protože už jsme asi tušili, co nastane. Voda už začala přetékat do velkého jezera, my mu říkáme číslo 2. Poprvé jsme je vyzvali k opuštění chat o půl čtvrté odpoledne. Ti, kteří chaty neopustili, jsme vyzvali podruhé, a to v 18 hodin.



Jak reagovali chataři na vaše varování?
Někteří ti chataři na to nereagovali, nevěřili nám, byli vysmátí a říkali nám, že to nebude taková hrůza, že takových povodní už tady zažili…

Hodinu před půlnocí ale už byla zaplavená silnice Hustopeče nad Bečvou – Němetice téměř po železniční přejezd až po vjezd k chatové osadě…
Ano. Noc byla taková krušná, ani jsem moc nespal. Nedalo mi to a nad ránem jsem se tam jel podívat. Dostal jsem se ale jen na silnici, která vede ke štěrkovištím. Dál už se nedalo jet. A to už jsem věděl, že je opravdu zle. V tom tam přijelo další auto, s manžely Podmolovými z Lešné, kteří tam pronajímali dvě chatky. Pan Podmol byl strašně nervózní a chtěl se tam za každou cenu dostat, jenže cesta už byla pod vodou.

Naštěstí jsem si pamatoval terén, jak to vypadá kolem té železnice směrem k Miloticím. V jednom místě bylo to pole zvednuté a z té kalné vody bylo ještě trochu vidět, takže jsme se pustili tím směrem, přes obilí a k těm chatkám jsme se do brodili. Byli to nejvýše položené chatky, kam jsme si mysleli, že se voda nedostane.

Jak to tam vypadalo? Našli jste tam chataře, dokonce rodiny s malými dětmi…
Když jsme tam přišli, tak tam moc dobrá situace nebyla, lidi se tam brodili po kolenách ve vodě. Nespali celou noc a hůře to snášeli spíš chlapi než ženské. Z toho jsem byl dost překvapený. Děti, ty z toho moc rozum neměly, pro ně to bylo spíš dobrodružství. Tihle chataři ale na tom nebyli nejhůř. Podívali jsme se dál, do míst až k mostu, a tam jsme viděli rozebrané střechy, na kterých stáli lidé a mávali prostěradly a volali o pomoc. Byli úplně zoufalí… Tam to bylo nejhorší.



Co jste v tu chvíli udělal?
Naštěstí jsem měl u sebe telefonní číslo na krizový štáb do Olomouce a na té chatě byl telefon. Klika byla, že ještě nebyl zatopený, chybělo tak osm centimetrů…

Došlo tedy k evakuaci. Jak probíhala?
Asi tak za hodinku přiletěly dvě helikoptéry, kterými začali ty lidi na střechách postupně na laně vytahovat. Jeden záchranář se vždy spustil a uvázal si kolem sebe člověka a vytahoval je postupně nahoru. Bylo to hrozné, některé chaty kolem nich strhl proud a plavaly pryč…

Co jste mezi tím dělali vy? Na cestu zpět už bylo asi pozdě, voda se zvedala dost rychle…
Přesně tak, cesta zpět už nebyla. Ptal jsem se jich, jestli něco jedli a pili a když řekli, že ne, tak jsme honem něco rychle začali chystat. Plynový hořák jsme postavili na stůl a v první řadě jsme uvařili čaj. Dětem jsme tam vymačkali citron, a protože rum do čaje nebyl, tak jsme si do něj nalili whisku, kterou tam měli (smích). Začali jsme dávat dohromady jídlo. Ženský donesly nějaké zavařené kuřecí maso, vajíčka a chleba, takže jsme společně uvařili veliký hrnec kuřecí smaženice. Jídlo je prostě základ, museli jsme nabrat sil, protože jsme nevěděli, kdy přijedou pro nás.

Jak jste se nakonec z těch chat dostali vy?
Přijeli záchranáři na motorovém člunu. Byli to hasiči z Přerova. Pluli kolem té jedné chatky a asi tak 15 metrů od ní byl takový terénní spád, rozdíl možná šest sedm metrů, kde bylo to první jezero na tom štěrkovišti. Tam voda ještě prudce padala, zatím se nevyrovnala s tím okolím, a ti hasiči tam málem zahučeli. V poslední chvíli jsme jim hodili lano a vytáhli jsme je. My jsme vlastně ještě zahraňovali záchranáře (smích). Ale byli jsme rádi, že tam přijeli. Auta u chatek už byla z poloviny pod vodou. Jedna ta chatka co byla kousek dál, tak už byla na hraně toho břehu a voda jí začala podemílat, tak jsme natáhli lano a hasiči se tam přebrodili a postupně jsme těm lidem pomáhali, aby se dostali k nám do té druhé chatky. Zůstali jsme tam čtyři rodiny a já s panem Podmolem.



Na člunech jste ale nakonec neodjeli…
I pro nás nakonec přiletěly dvě helikoptéry. Na té jedné bylo napsané Policie Praha. Vytahovali nás po dvou, ale ne už do vrtulníku, byli jsme zavěšeni s tím záchranářem na laně, helikoptéra se s námi zvedla a přeletěla asi o kilometr dál na louku, kde jsme se odpoutali. Zachránili tam i jedno miminko a dokonce i kočárek takhle přepravili.

Zjistili jste potom důvod zaplavení té rekreační oblasti?
Po opadnutí vody jsme zjistili, že ten dřevěný most byl úplně ucpaný obrovským nánosem dřeva. Větve a stromy, které s sebou brala ta rozvodněná Bečva už z Valašska, tam byly úplně zaklíněné do sebe. Došlo k protržení pravého břehu Bečvy a ta si vytvořila náhradní cestu přes jezero číslo 2. Dobře se na to nevzpomíná, nebylo to nic příjemného. Je ale smutné, že ani po 20 letech zatím žádná protipovodňová opatření nevybudovali. Zase nějak moc rychle se na všechno zapomnělo…