Poslední zkáza se vryla hluboko do paměti také jejímu manželovi Jiřímu.

„S tím, co přišlo v roce před třemi lety, se povodeň v devadesátém sedmém vůbec nedá srovnat," říká Jiří Veverka, zatímco ukazoval rysky, po které voda v roce 1997 i v roce 2009 dosahovala. Ta vyšší značka přesahuje cedulku z konce minulého století o půl druhého metru.

Přestože ulice Potoční a protější ulice Na Hrázi, v níž manželé Veverkovi bydlí, byly v Hustopečích v roce 1997 postiženy povodní vlastně jako jediné, velká voda z před tří let v negativním slova smyslu všechno překonala.

„Ta poslední povodeň byla strašná. Byl to krátký moment, možná necelá půlhodina, kdy se voda najednou dostala úplně všude. Člověk v takové chvíli jen stojí a neví, co má dělat. Všechno vám dojde, až voda opadne, když najednou vidíte tu hrůzu," vzpomíná paní Zdeňka.

Podle Jiřího Veverky tehdy voda stoupala nesmírně rychle, nárazově.

„Vůbec jsme nepočítali s tím, že hladina může jít až tak vysoko. Nedalo se nic dělat. Přišel za námi známý, který se chtěl zeptat, jak jsme na tom a kolik vody tady máme. O chvíli později se už ale zpátky nedostal. Odešel odtud snad až o půl druhé v noci. Byl to vážně jen krátký moment, kdy se tady voda dostala," uvedl příklad, jak výrazně se situace během několika minut zhoršila.

Oba manželé se při pohromě prý zpočátku soustředili na vstupní dveře, odkud očekávali nejsilnější příval vody. „Když jsme ale přišli do kuchyně, už tam plaval gauč, křesla, prostě všecko. Tak rychlé jsme to opravdu vůbec nečekali. Nikdy tady nic takového nebylo. Přišli jsme o auto i o všechno další," konstatovala Zdeňka Veverková.

Pustit se do nekonečného úklidu a oprav, je prý po takové zkušenosti snad to nejhorší.

„V devadesátém sedmém roce se nám voda dostala do sklepů, ale alespoň nebyla kalná. Posledně to ale bylo samé bahno. Dát se do oprav a čištění, to je snad to nejhorší. Člověk ani neví, ze které strany se do úklidu má pustit. Od pojišťovny jsme naštěstí dostali peníze a mohli začít s opravami. Dělali jsme novou podlahu, vyměnili i kotel a nábytek," doplňuje dvojice.

I v tak těžké chvíli se ale našla vůle třeba i cizích lidí, kteří byli ochotni jim i dalším vlastníkům zaplavených domů pomoci. Kolemjdoucí dobrovolníci prý volali do oken a ptali se, jestli obyvatelé jejich služby nepotřebují. „My jsme ale pomoc nepotřebovali, bylo nás tady dost. Rodina i jejich známí nám tehdy hodně pomohli. Zažila jsem ale povodně jako malá a tehdy nám nikdo pomoci nepřišel. Lidé se na tu spoušť chodili dívat spíše jako na něco, co v životě nezažili," uzavřela Zdeňka Veverková.