Procestoval všechny kontinenty, poznal většinu zemí světa. Není divu, že zážitků z cest má dodnes celou řadu.

„Začínal jsem jako plavčík. Mojí prací na lodi tehdy bylo hlavně umývání nádobí nebo úklid kabin, ale i to si člověk musí zažít, aby k té činnosti měl později respekt," říká dnes jednasedmdesátiletý senior.

Právě na svou první velkou plavbu vzpomíná velice rád. Na začátku šedesátých let se tehdy posádka přes Čínu a Indonésii na lodi Mír vypravila až do Austrálie pro obilí.

„Třeba Čína pro nás byla něco nového a zvláštního. Byli tam jiní lidé a jiná krajina, než jsme viděli předtím. Divili jsme se, že Číňané jedí ptáky," vypráví Jiří Beneš ke svým začátkům. Po pouhém roce studia na ekonomické škole v Praze začal studovat školu v Rusku, která se na námořnictví přímo zaměřovala. Z Čechů nebyl sám, měl kolem sebe i dalších devět krajanů.

„Ten počet českých námořníků se kdysi pohyboval kolem tisícovky. Dnes už to ale neplatí. V současné době jich je možná stovka," tvrdí otec čtyř dětí. Ty ale prý k námořnictví nikdy netlačil.

„Ten rodinný život je těžký. Byl jsem třeba rok na lodi a jeden měsíc doma. Když jsem jezdil za Slováky, tak zase půl roku na moři a půl roku doma. Je to složité, z deseti chlapů se nás osm rozvedlo," prozrazuje.

Během téměř čtyřiceti let na moři plul Jiří Beneš na třiceti různých nákladních lodích. Na většině z nich vlála právě česká nebo slovenská vlajka, ale pracoval i pro italské nebo německé společnosti.

Díky tomu se dostal do všech koutů světa.

„Poznal jsem celý svět. Krásné prostředí mají v Americe, nádherná příroda je v Kanadě. Exotické je Japonsko a Čína, ale jako Evropanovi se mi nejvíce líbilo v Jugoslávii. Jednak jsem se bez problémů domluvil s místními, jsou tam dobří lidé a čisté moře," říká kapitán.

Plavby na moři však samozřejmě ne vždy přinášejí idylické podmínky. V roce 1980 například nechybělo mnoho a loď, na které byl i Jiří Beneš, mohla narazit do ledovce. Mimochodem jen o několik kilometrů dále prý odpočíval slavný Titanic.

„V červnu se ledovce dostávají jižněji a zrovna tehdy šlo o nejjižnější pohyb ledovce v měsíci. Měli jsme štěstí. Kdyby mi o nižší teplotě vody ze strojovny nedali vědět včas a my bychom nezměnili kurz, mohla se loď o kry rozbít," uzavírá Jiří Beneš.