Žena ukazuje na renesanční portál zdobící Starou radnici. Jmenuje se Michaela Rýdlová a turisty provádí už tři roky. Zatímco ze sebe chrlí změť letopočtů, jmen a historických faktů, muž z Hodonína se snaží spatřit i ten nejmenší detail vytesaný do portálu.

„Stará radnice úředníkům sloužila již od 16. století. Její nejstarší částí je gotický sál s hvězdicovou klenbou z roku 1528. Až se dodíváte, přesuneme se do dolního podloubí, které lemuje Radniční ulici,“ zavelí Rýdlová. Nemešká a svižnou chůzí se vydává do malebného loubí. Skupinka cizinců ji následuje. Dvě děti přidávají kroku, aby nezůstaly pozadu.

Asi v polovině podloubí průvodkyně zastavuje. Po tváři se jí mihne potutelný úsměv.

„Vidíte na staré radnici vedle okna ten výčnělek? To je dělová koule ze třicetileté války, kterou do fasády zazdili při obléhání města,“ říká pyšně Rýdlová. Prstem přitom míří na nevzhledný hrbol. „Pro děti je to zpestření a hříčka, že brmbolec ve zdi zůstal tak dlouho,“ dodává průvodkyně. A má pravdu. Malý chlapec i dívka rázem ožívají a sami si na kouli ukazují.

Prohlídka pokračuje na Školním náměstí, kde Rýdlové výklad usnadňují informační tabule. Hovoří o gotickém kamenném kostelu, který tam kdysi stál, hřbitovu i o sousoší Vítání Rudé armády, jež je nyní umístěno před kasárnami. „Jo, vojáka s holčičkou jsme viděli, když jsme jeli kolem,“ vzpomíná si František Kalista z Klatovska.

Farní ulicí průvodkyně míří až Na Náspy. Cestu zpestřuje povídáním o původu názvu města Hranice. Její slova se však ztrácí v rachotu projíždějících aut. Jestli se město jmenuje podle hranice mezí územími nebo hranice na sebe naskládaného dřeva, se už manželé Kalistovi nedozví.

Z růžového domu nesoucího nápis Katowna, kde byla kdysi věznice a obydlí kata s mučírnou, běhá mráz po zádech.

„Kromě stínání hlav však kat léčil lidi, kteří byli na mučidlech dohnáni na pokraj smrti. Měl rozsáhlé znalosti z anatomie a ranhojičství,“ hájí katovu pověst Rýdlová. Malá Hanička z Hodonína se tváří, jako kdyby průvodkyni nevěřila ani slovo.

Na Masarykově náměstí turisté obdivují znak pánů z Ditrichštejna v průčelí kostela. Na chodník však dopadají první dešťové kapky. Průvodkyně proto pospíchá do podloubí, kde turisty seznamuje s pivovarem. „Dnes točí vanilkovou zmrzlinu, ale v 19. století by vám v domě číslo 102 natočili pravé hranické pivo,“ pronáší Rýdlová.

Ve dvoraně zámku přítomné přesvědčuje o tom, že na místě původně stála tvrz. Mezi kapkami deště, jež turistům nepřestávají máčet šaty, se pak skupina proplétá k židovskému hřbitovu. Rýdlová v ruce nepřestává žmoulat lesklý klíč s přívěškem. U hřbitova se ukáže, že odemyká bránu do světa mrtvých. Všude je ticho. Jen stébla mokré trávy se lepí na boty.

„Na hřbitově najdeme množství náhrobků nesoucích hebrejské, české a ponejvíc německé nápisy. Dnes už však není židovskou obcí uznáván jako oficiální místo posledního odpočinku, ale pouze piety“ vysvětluje průvodkyně.

Na židovskou tradici navazuje synagoga, u které procházka historií města končí. Skryta před zraky návštěvníků Hranic se v Janáčkově ulici tyčí už od roku 1864, kdy byla dostavena podle návrhu vídeňského architekta Franze Machra.

„A Franz byl opravdu machr, protože ji vystavěl vcelku pěkně v tehdy oblíbeném maursko-byzantském stylu,“ vtipkuje Rýdlová.

Ti, kdo se nebojí výšek, si mohou město prohlédnout z ptačí perspektivy z ochozu radniční věže. Na osmatřicet metrů vysoký kolos průvodkyně opatrně stoupá po strmém dřevěném schodišti. Cestou míjí nefunkční stroj, který původně poháněl věžní hodiny. „Kdysi tady dokonce žil i věžný, který se o provoz ve věži staral,“ tvrdí Rýdlová.

Za dva roky, co je radniční věž přístupná, ji navštívilo téměř tři tisíce lidí. Do ochozu se nepřetržitě opírá silný vítr. Za jasného počasí odtud lidé dohlédnou až na Helfštýn.

„Při pohledu z věže město vypadá úplně jinak. Každý si odtud odnáší nezapomenutelný zážitek,“ říká průvodkyně s pohledem upřeným do dáli.

IVETA PODEŠVOVÁ