Zatímco pro příběh Kateřiny z Ludanic a Petra Voka se autorka nechala inspirovat hradem Helfštýn, kvůli životu Přemysla Otakara II. a jeho celoživotní lásky Anežky musela nastudovat, jak vypadala Praha v druhé polovině třináctého století. Román Anežka a král bude mít křest v sobotu 23. října na zámku v Hranicích, již od 18. října ho ale lidé najdou na pultech knihkupectví.

Než jste se pustila do historických románů, měla jste na kontě už jiné knihy. Jak se stalo, že jste se rozhodla pro tento žánr?

Zabývám se mimo jiné regresní terapií, esoteričnem a psala jsem esoterické věci. A potom mě z nakladatelství Alpress oslovili, jestli bych pro ně napsala historický román. Já jsem ten román měla už v hlavě. Chtěli po mně, abych jim řekla, o čem bude, ale to já neumím. Prostě jsem napsala úvodních dvacet stran… a jim se to líbilo. (smích)

Jak dlouho trvá napsat román?

První knihy mi trvaly třeba rok. Psala jsem dva dny v týdnu. Ale u historického románu mi dali termín – pět měsíců. Nakonec jsem ho stihla za tři.

To jste musela psát docela rychle… Stávalo se vám, že se vám některý den do psaní vůbec nechtělo, ale musela jste se přinutit, abyste termín stihla?

Spíš to bylo jako droga. Ráno jsem se vzbudila a věděla, co jak bude, sedla jsem si a psala. Samotnou mě to udivuje, je to nějak ve mně… I když jsem si řekla dost, stejně třeba na procházce jsem nemohla myslet na nic jiného…

Odkud jste čerpala historická fakta?

Mám spoustu knih po tatínkovi. Kosmovu kroniku, Zbraslavskou kroniku, Kosmovy pokračovatele… Čtu také Toulky českou minulostí, něco zjišťuji na wikipedii. Beru historická fakta jako niť, na kterou navleču příběh. Třeba Anežka je historicky doložená milenka Přemysla Otakara II. Je to vůbec první milenka krále, o které se zmiňují prameny.

Jak dosáhnete toho, aby vám žádná fakta neunikla? Co když chcete krále „poslat na výpravu“ a on zrovna v té době pobýval v Praze?

Když píšu, mám připravené výpisky, dělám si poznámky, pořád se tím přehrabuji a něco mě k tomu napadá… Vypadá to tak, že všude po obýváku mám vylepené barevné papírky. Také jsem si udělala schéma nejvýznamnějších dat z života Přemysla Otakara II.

Když jste psala Rozmary lásky, navštívila jste Helfštýn a různá jiná místa, spojená s Petrem Vokem. Procházela jste se tentokrát po Praze?

Tam bych mohla nasát jen něco málo, Praha za Přemysla Otakara II. vypadala jinak. Spíš jsem si nastudovala, jaká byla v druhé polovině 13. století. Ale třeba Český Krumlov, kde dožila jedna z jeho královen, jsem si prošla. Některé děje se odehrávají i na Moravě, přes kterou vojáci krále táhli do války.

Získáváte během psaní sympatie ke svým postavám?

To ano. Jinak to nejde, to, co píšu, je hodně emotivní. Vybrala jsem si milenku Krále železného a zlatého, jak Přemyslovi Otakarovi přezdívali, ale blízká je mi i stará královna – nadhledem a životní moudrostí.

Vaše příběhy se točí kolem velkých žen. Myslíte, že ženy to měly tehdy těžší než dnes?

Víte, už jenom bydlet na hradech v té zimě, nosit takové šaty a jezdit v nich i na koni… Nevím, kdo by to dnes vydržel. Vůbec se nedivím, že často umíraly mladé.

Zabýváte se vztahy, esoterikou… Je to znát i ve vašich historických románech?

Snažím se jít do duchovna, i v historických románech kladu otázky o smyslu života… Někdy mi to v nakladatelství proškrtají. Když mám ale pocit, že je to důležité, bráním se, stojím si za svým a nakonec se nějak domluvíme.

Diktovalo vám nakladatelství i nějaká omezení?

Měla jsem zadaný přibližný počet stran a také pravidla, jak by měl román vypadat. Například by měl mít šťastný konec. To byl ale problém, protože Přemysl Otakar II. zemřel na bitevním poli.

Jak jste to vyřešila? Přepsat dějiny přece nemůžete…

To ne, ale smrt nemohla být na konci. Musela jsem tam dopsat ještě část, která popisuje, jak se s tím Anežka i královna vyrovnaly, jak zůstane v jejich vzpomínkách jako muž, který hodně dokázal.

Jakmile máte knihu dopsanou, vracíte se k ní ještě?

Dělá mi problém se k tomu vracet, třeba při korekturách. Když píšu, zaměřuji se na děj, na příběh a nadělám chyby, které mi s odstupem připadají až směšné. Jakmile je ale všechno hotovo, kniha je vydaná a já ji mám v ruce, je to krásný pocit. Ale stává se mi, že jezdím na besedy, autogramiády a přednášky do knihoven a lidé mi říkají: „To je krásné, jak jste tam napsala to a to…“ a já musím vzpomínat, už nevím, co tam bylo.

Většinou už asi zatím připravujete jinou knihu… Jaká je to nyní?

Měla jsem v hlavě esoterický román z Říma. Nakladatelství, které mě oslovilo tentokrát, po mně opět chtělo, ať jim řeknu, o čem to bude. A to já opravdu neumím. Napsala jsem jim osm stran, začíná to výbuchem Vesuvu. A v tom okamžiku se začne odvíjet dramatický příběh…