Primář Psychosociálního centra: U depresivních stavů už dlouho pozorujeme postupný nárůst

Jaké jsou příznaky deprese.Kdy je potřeba vyhledat odborníka? Natyto a další otázky odpovídal primář Psychosociálního centra v Přerově Juraj Rektor.

Blíží se podzim a mezi lidmi je zase více slyšet slovo deprese. Také se s tímto onemocněním více setkáváte?

Ano, slovo deprese od počátku září opravdu více zaznívá. Možná by ale stálo zato říct, co to vlastně znamená. Je totiž používáno v mnohavýznamech a často dost odlišných, než jak jej chápou odborníci. Takovým„mámdepku“ lidé spíš popisují přechodnou rozladu, špatnou náladu, únavu, vyčerpání.Kdiagnóze deprese však patří několik typických příznaků, z nichž jsou mnohé přítomny souběžně: neradostná či stísněná nálada, ztráta zájmů a potěšení, nechuť do činnosti, poruchy spánku, únava, ztráta energie, významný úbytek či přírůstek na váze, poruchy soustředění, obavy z budoucnosti, pocit zbytečnosti nebo ztráty smyslu života, nadměrné pocity viny, někdy i myšlenky na smrt, sebevraždu…

Proč jsou právě podzimní měsíce spojené s častějším výskytem depresí. Nebo je to mýtus?

Není to mýtus, ale je pravda, že deprese je s podzimem spojována více než by to odpovídalo realitě. Existují takzvané „sezonní deprese“, které se více projevují na jaře a na podzim. Vždy je ale třeba rozlišit, zda reagujeme jen zhoršenou náladou, jsme „otrávení“, nebo zda jde opravdu o depresi. Deprese se samozřejmě vyskytují kdykoliv a na sezonu je vázána jen menší část.

Jak má člověk poznat, kdy to je ještě „normální špatná nálada“ a kdy jde už o nemoc?

To je důležitá otázka a odpověď není úplně jednoduchá. Smutek a deprese jsou totiž původně přirozené reakce a jako takové se běžně vyskytují. Jsou reakcí na ztrátu například někoho blízkého, nebo ztrátu jiné hodnoty, jako práce, postavení apod. Tyto původně zdravé reakce se ale mohoustát nezdravými nebo chorobnými. My pak rozlišujeme, zda jde o příznak v rámci takzvané neurotické či adaptační poruchy nebo o depresivní poruchu v pravém slova smyslu.

Laikovi mohou v rozlišení pomoci dvě důležitá kritéria: hloubka a délka. Je-li jeden nebo více příznaků, které jsem popsal, silný, těžko zvládnutelný a zasahující významně do běžného fungování, je dobré vyhledat odbornou pomoc. To samé platí, když příznaky trvají delší dobu, byť třeba nejsou až tak silné. Vyhledáním odborné rady se nic nepokazí, opačně to ale neplatí, důsledky zanedbání mohou být velké.

Co v současné době nejčastěji vyvolává depresivní stavy? Jaké jsou to konkrétně problémy?

U deprese nemusíme často najít žádný reálný podnět. Někdy propukne sama od sebe, jindy ji může vyvolat zdánlivě banální podnět, na nějž psychika nemocného citlivě reaguje. Mluvíme-li ale o kategorii adaptačních či reaktivních depresí, pak ji nejčastěji vyvolá ztráta někoho blízkého, zjištění vážné nemoci nebo obava z ní, ztráta práce či postavení.

Zvyšuje se podle vás počet lidí, kteří trpí depresemi a mají zájem vyhledat odbornou pomoc?

U depresivních stavů již dlouho pozorujeme postupný nárůst. Je to dáno několika faktory. Lidé se hůře adaptují na zvýšené požadavky na výkonnost a úspěšnost, na možné existenční ohrožení, či větší tlak na odpovědnost za sebe i blízké. Dalším faktorem, v tomto případě pozitivním, je větší odkrývání skryté nemocnosti. Společenská situace se v tomto ohledu změnila, lidé se už tolik za problémy nestydí a spíše vyhledávají pomoc.

Existuje vůbec nějaká účinná prvence, jak člověk může předejít depresivním a úzkostným stavům? Jakou roli při tom hraje genetika?

To jsou dvě odlišné otázky, začnu tou druhou. U takzvaných depresivní poruchy je možnost „zdědění“ vyšší, ne však pravidelná. Pravděpodobnost onemocnění dětí obou nemocných rodičů je přibližně třetinová, je-li nemocný jeden rodič, jen asi desetiprocentní.U ostatních depresivních stavů se dědičnost nepotvrdila, zde semnohemvíce uvažuje o vlivu vnějších faktorů během vývoje. Tady je pak můstek k druhé části otázky, k prevenci.

Jednoznačný, účinný a jednoduchý návod na prevenci neexistuje. Základem odolnosti vůči depresím je pozitivní vztah k sobě a dobré mezilidské vztahy. Obojí se buduje od raného dětství, takže nejúčinnější prevencí je dobrá láskyplná výchova. I v pozdějším věku se však dají tyto hodnoty nacházet a rozvíjet. Mimo jiné je to podstatou psychoterapeutického působení v naší práci s nemocnými. Dobré vztahy nejsou důležité jen pro předcházení depresím, ale i tehdy, kdy jí už člověk trpí. Lidé kolem mu mohou pomoci depresi rozpoznat, vyhledat pomoc a podporovat jej v léčení.

Kdy je podle vás nejvhodnější doba vyhledat pomoc odborníka, když sám na sobě pozoruji, že není něco v pořádku? Dokáže si toto vůbec nemocný člověk sám připustit, nebo častěji na tento problém upozorňují například rodinní příslušníci?

Jak jsem již zmínil, orientačním vodítkem je hloubka a trvání příznaků deprese. Někdy si je lidé uvědomí sami, ale je pro ně těžké se pro léčení rozhodnout. Pomoc blízkých je důležitá a dost často jsou to příbuzní nebo přátelé, kteří k nám nemocného přivedou. Lidé se s depresemi mohou obrátit na svého praktického lékaře, nebo přímo na psychiatra. Většina praktických lékařů umí deprese rozpoznat a lehčí formy i léčí. Pro nemocné je velmi důležitá možnost obrátit se přímo na psychiatra bez nutnosti doporučení.

Pro mnohé je stále těžké se s faktem psychické poruchy smířit, přiznat ji sobě i okolí. Mnozí lidé proto pomoc nevyhledávají a v oblasti psychických poruch existuje stále velmi vysoká „skrytá nemocnost“. Je proto důležité dostupnost psychiatrické pomoci lidem usnadnit, udržovat tzv. „nízký práh“ psychiatrických a psychologických služeb.

Setkáváte se často s předsudky, že člověka, který navštěvuje psychiatra, považuje okolí za blázna nebo se tento názor ve společnosti změnil?

Ve spojitosti s depresí se slovo „blázen“ už tolik neobjevuje. Spíše se používá „přepracovanost, vyčerpanost“, to v lepším případě, v horším „labilita, slabost, méněcennost…“ Například ztráta blízké osoby přirozeně vede ke smutkové reakci, často velmi silné. Smutek je většinou celkem dobře zvladatelný, časem slábne a lidé jsou schopní i při něm fungovat.

Mnozí se však trápí nadměrně silně a nadměrně dlouho. Ale právě proto, že je takový smutek považovaný za přirozený, tak nevyhledají potřebnou pomoc, aby nevypadali před sebou či druhými jako „slabí“. Říkají si: „Měl bych to zvládnout sám…“ a zbytečně dlouho trpí. Na druhé straně s lidmi, kteří ztratili někoho blízkého pracujeme dost často. I když je to práce bolestná, bývá velmi úspěšná. Podobně často pracujeme s lidmi, kteří se smiřují s faktem závažné nemoci, který u nich vyvolal depresivní či úzkostnou reakci. Pomáháme jim toto těžké období zvládnout, překlenout.

Někteří lidé se domnívají, že dlouhodobé užívání antidepresiv vede k závislosti. Je tomu skutečně tak?

To je opravdu omyl. Závislost spočívá ve stupňování dávky, člověk se může stát závislý na účincích léků, které způsobují zklidnění – útlum, nebo naopak stimulaci. Tak mohou působit některé léky na úzkost, tzv. anxiolytika, jako mezi lidmi dobře známý Diazepam nebo Lexaurin. Jsou to léky účinné, ale je důležité, aby se jejich užívání nestupňovalo a aby bylo dočasné.

S antidepresivy je to ale zcela jiné. Nemají výše popsané účinky, nýbrž působí jen na depresi, mají cílené biochemické působení. Užívají se někdy i dlouhodobě z preventivních důvodů, když hrozí opakování deprese. Moderní antidepresiva nemají výrazné vedlejší účinky, pacienti mohou při jejich užívání většinou řídit auto či pracovat u stroje.

Ještě poslední otázka. Co říkáte na to, že budou zavedeny poplatky za návštěvu lékaře a za předpis léků?

Troufám si říct, že z poplatků má radost málokterý ambulantní lékař, i kdyby si myslel, že z politického hlediska je to správný krok. Říkám ambulantní, protože poplatky za hotelové služby v nemocnicích považuje za správné téměř každý. Ale v ambulancích to přinese problémy a hlavně se tím zkomplikuje vztah mezi pacienty a lékaři. O to více, je tato změna nevítanou v psychiatrii.

My se snažíme, aby se dostupnost psychiatrické péče zvyšovala, aby klesal její práh. Ten je stále velmi vysoký z důvodů, o kterých jsme mluvili – lidé se za svou nemoc stydí, bojí se vyhledat pomoc. Snažíme se jim proto pomoc přiblížit, usnadnit přístup k ní. A zavedení poplatků jde proti tomuto snažení.