Mobilní hospic – co si pod tím můžu představit?

Je to domácí péče o pacienty v poslední fázi života. Většinou jde o tři týdny až tři měsíce před smrtí. Domácí proto, že se z ankety mezi českými občany zjistilo, že 80 procent lidí chce zemřít doma.

Jak vás napadlo založit zrovna hospic „do domu"?

Vznikl z mé vlastní zkušenosti, kdy mi postupně zemřeli oba rodiče. Tehdy jsem sháněla nějakou pomoc, která by mě alespoň ujistila, že o ně pečuji správně, ale taková služba tady nebyla. Tak jsem si začala v hlavě vymýšlet projekt. Když jsem přišla s návrhem na kraj, zjistila jsem, že jsem nevymyslela nic nového, protože něco podobného už třináct let funguje v Praze. Organizace Cesta domů tuto službu u nás nejen založila, ale pomáhá i novým mobilním hospicům svou činnost nastartovat a rozjet správným směrem.

Kde všude máte pacienty?

V současné době působíme na území Moravskoslezského kraje v okrese Nový Jičín, Frýdek Místek, Ostrava, Opava. Ve Zlínském kraji okres Vsetín a v Olomouckém okres Přerov. Dnes jednáme s Olomoucí o dalším rozšíření jejich směrem.

Kdo jsou vaši pacienti?

Většina našich případů jsou lidé s onkologickým onemocněním. Pouze dva pacienti trpí amyotrofickou laterální sklerózou, tedy postupným odumíráním nervové soustavy, a jeden chlapec leží v bdělém kómatu po otravě plynem. Všichni jsou ve věku do šedesáti let, tedy představa hospice jako služby pro seniory je mylná. I když se samozřejmě stalo, že jsme se starali o devadesátiletou onkologicky nemocnou babičku.

Jak se nemocní dozví, že je čas na paliativní péči?

To je věc, na kterou často narážíme. Jsou dva druhy doktorů. První typ vysvětlím na příkladu z praxe. Naše jednačtyřicetiletá pacientka dostala při rodinné večeři epileptický záchvat. V nemocnici jí lékař sdělil, že má nádor mozku a tři týdny života. V druhém případě pacientům na chemoterapii řeknou, ať už na další ozařování nechodí. To je chvíle, kdy doktor nepřímo ukončí léčbu, protože už ji nepovažuje za účinnou.

Jak lidé v takové situaci reagují?

Samozřejmě nastává šok a vzduchoprázdno. Nemocní nevědí, co bude dál. A v té chvíli přicházíme my. Objevuje se fáze vzteku, fáze obviňování a nakonec smíření a zklidnění. Ale pokud ve svém okolí nemají někoho, kdo jim s tím pomůže, je to velice náročné.

Jak se k vaší službě staví lékaři?

V naší republice bohužel není příliš možnost volby. Všude jinde lidé umírají primárně doma, a pokud to nejde, přesunou se do lůžkové péče. Tady ne. U nás není domácí péče legislativně podložena ani hrazena pojišťovnou.

Kde tedy sbíráte potřebné finance?

V této chvíli žijeme pouze z darů donátorů, nadačních fondů a grantů. Stává se také, že nám nějakou finanční odměnu darují pozůstalí. Není to však nic, co by museli, protože naše služba je zdarma. Podle mého názoru je nemorální přijímat peníze od umírajícího.

Co práce v mobilním hospici obnáší?

V této chvíli zaměstnávám tým dvaadvaceti úžasných lidí. Jsou mezi nimi lékaři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti, psychoterapeuti, sociální pracovníci a faráři. Je to multidisciplinární služba, což znamená, že se pracují jak s pacientem, který od nás dostává lékařskou i psychologickou péči, tak s rodinou. Naši lékaři jsou navíc specializovaní v paliativní péči, takže mohou podávat opiáty pro ztišení bolesti.

Jak se na vaši pomoc tváří rodina pacienta?

Vždycky jsou extrémně vděční. Mnohdy se snaží nás využívat co nejméně, i když jim neustále opakuji, že jsme tu pro ně. Mrzí mě jen, že si nás lidé nechávají jako poslední možnost a ozývají se až v té nejzazší fázi života. Průměrná životnost našeho pacienta je totiž 7 až 10 dní, což je velmi krátká doba. My tady s nimi můžeme být mnohem déle.

Autorka: Veronika Hlavinková