Část vozu žlutého expresu RegioJet je rozdělená na čtyřmístná kupé.

Podle krabiček od sushi, rozpitých káv a jiných nápojů poznávám, že jsou všechna obsazená. Vlak mířící do Ostravy jede totiž z Prahy.

Procházím druhou částí vlaku, kterou tvoří dvouřadá a jednořadá sedadla. Vybírám z posledních volných míst a sedám přímo ke dveřím. Vytahuji a zapínám notebook a v okamžiku jsem připojená k internetu. Pohoda.

Když se chci odebrat k rozhovoru s Radimem Jančurou, majitelem RegioJetu a také autobusů Student Agency, mám trošku problém. Sedadla jsou docela blízko u sebe a i když měřím sotva 165 centimetrů, mám co dělat, abych místo opustila a neroztrhla si přitom punčochy.

S Radimem Jančurou nacházíme prázdné kupé, kde mi vypráví o tom, jak do konce roku rozvinou nabídku spojů, jak funguje nákup jízdenky. Vlak se rozjíždí úderem 13.40.

Káva zdarma, koláč za 9 korun

Jančura vysvětluje, že jeho vlaky jezdí bez jakýchkoli dotací, a hlavně stále mluví o nabídce občerstvení, které stevardky a stevardi roznáší na palubě.

„Našim cílem je změnit chování cestujících tak, aby už si nekupovali smradlavé, čtyři dny staré bagety na nádražích. Chceme, aby přišli do vlaku a dali si čerstvý sortiment jídel, zdravou výživu, za více než přijatelnou cenu,“ vypráví.

Po krátkém rozhovoru se loučíme. Zůstávám v prázdném kupé.

Přichází upravená stevardka. Nabízí vodu, kafe, sushi, koláče, saláty. Voda a kafe je zadarmo.

Za 9 korun si koupíte třeba tvarohový dort s kakaovou drobenkou, krabičku sushi za 80, půllitr třinácti stupňového lahvového piva vás bude stát 20 korun.

Toalety: bez chyby, luxus ale nečekejte

Po chvíli opouštím polstrovanou koženou sedačku a v kymácejícím se vlaku směřuji k toaletám. Vlak se houpe ze strany na stranu, balancuji, ale nakonec se praštím do pravé paže tak, že do večera se na ní bude vyjímat pěkná modřina.

Interiér je zmodernizovaný, záchody také, ale žádný nadstandard nečekejte. Jsou v podstatě stejné jako ve vlacích Českých drah.

Ovšem jsou rozhodně čistější, nechybí papír, mýdlo a voda začne vytékat z kohoutku, jakmile vaše ruce zaznamená pohybový senzor.

Po návratu na své místo zkouším regulovat klimatizaci, ovšem mám pocit, že mě příliš neposlouchá. Okna se kvůli správné funkčnosti klimatizace nedají otevřít. Možná kdybych nevystoupila už v Hranicích, poznala bych, že je skutečně v chodu. Ve stanici jsme přesně na čas, ve 14.10 hodin.

Vlak má zpoždění, potah kouše

V Hranicích čekám přes půl hodiny na příjezd EC 110 Praha, který jede z Varšavy. Na info tabuli naskakuje zpoždění 10 minut, které se pak zmenší na pětiminutové, v reálu vlak vyjíždí stejně o deset minut později.

Sedám do kupé, kde jsou sice polstrované a konstrukčně pohodlné sedačky, ovšem potah kouše jako nechtěný svetr od tetičky. Je tady mnohem větší vedro než ve žlutém expresu, okno je zamlžené.

Toalety mě nepřekvapily. Jsou špinavé, chybí toaletní papír. Vagonem se line podivný zápach. Průvodčí bere mou jízdenku do rukou, které zdobí nejen velké množství prstýnků ze žlutého i stříbrného kovu, ale především umělé nehty, které by se daly používat jako zbraň a zároveň jako reflexní prvek.

Na žádnou obsluhu jsem mezi stanicemi nenarazila, nevadí. V Olomouci jsme o osm minut později oproti času v jízdním řádu.