Docházíme ke stolu a David, můj průvodce tmou, navádí mou ruku na opěrku židle, abych se mohl posadit. Rychlé instrukce kam si sednout, kde je stůl a společně s kolegyní usedáme. Na židli se mi už trochu ulevilo. Sedím. Mé oči se stále snaží zachytit sebemenší záblesk světla, ale vidí jen hlubokou tmu.

Najednou se vedle nás ozve překvapivé: „Dobrý den, já jsem Klára a budu Vás dnes obsluhovat. Co si dáte?“ Ten hlas mě vytrhne z hlubokých úvah a nastartuje opět můj mozek na normálnější mód. Objednávám si džus z černého bezu a kolegyně kávu. O kousek dál slyším zvuk kávovaru a za chvíli je Klára u nás a staví na stůl objednané nápoje.

ČTĚTE TAKÉ: Unikátní Hranické propasti chybí infocentrum i lepší přístup

Kolegyně to má jednoduché, káva je v hrnečku a stačí se jen opatrně napít. U mě je to už horší. Dostal jsem hrnek, ale nebyl plný, protože bezová šťáva je stále v malé lahvičce vedle. Samozřejmě si ho musím nalít a mám z celého procesu nemalé obavy. Nechci nic vylít, a už vůbec ne na sebe. Nicméně množství šťávy v lahvičce přesně odpovídá objemu hrnku a daří se mi nevylít ani kapku. No a i kdyby, v té černočerné tmě bych ani neviděl, že jsem na stůl něco vylil, byť jedinou kapku toho sladkého elixíru.

Několik minut upíjíme ze svých hrnků a povídáme si. Najednou se ale vedle nás opět objeví hlas Kláry a my využíváme příležitosti k několika málo otázkám. Zajímá nás, jestli ji práce v kavárně baví a zda se setkala s nějakými nešikovnými návštěvníky. „Jsem tady už od podzimu 2015 a je to skvělé, moc mě to baví. Návštěvníci jsou také fajn, zatím na sebe ani na stůl nikdo nic nevylil,“ směje se. Pak nás překvapí tím, že chce, abychom zkusili uhádnout její věk podle hlasu. Já i kolegyně tipujeme pětadvacet nebo šestadvacet let a… Trefa! Klára bude mít letos šestadvacet.

Čas ve tmě strašně rychle letí, zvlášť když si s někým povídáte. Objevuje se totiž u nás David s tím, že už je pryč náš čtyřicetiminutový pobyt v kavárně. Opatrně se zvedám, chytám Davida za rameno a nechám se vést až k tlustým závěsům, které lemují vchod. Mám trochu obavy, za jak dlouho si mé oči opět přivyknou na světlo, po čase stráveném v naprosté tmě. Vše je ale v pořádku a já se musím usmívat. Po prvotních obavách byla návštěva Kavárny ve tmě silným zážitkem. Tma vyruší všechny okolní vjemy, které vás při rozhovoru s druhou osobou rozptylují, a zároveň dodá celkem nepopsatelný pocit klidu. I tak jsem ale rád, že nemusím být ve tmě navěky.

ČTĚTE TAKÉ: Frontman kapely Traktor Martin Kapek: Hudba nás neživí, hrajeme ji srdcem