Říkalo se jí Skelná huť a pan Josef Ehrlich z Potštátu v ní prožil prvních osm let svého života.
Teď se do ní v duchu vrací, kdykoliv otevře publikaci s názvem Zaniklé obce vojenského újezdu Libavá. V rodném listě má pan Ehrlich jako místo narození uvedeny Heřmánky, do nového občanského průkazu už mu napsali Město Libavá.
Jeho rodiště zmizelo z mapy i povrchu zemského. „Ve Skelné Huti, jak se naší osadě říkalo, stály všeho všudy čtyři domy. Vila paní hraběnky, jeden rodinný dům a dva dlouhé bytové domy, ve kterých bydlelo celkem osm rodin,“ vzpomíná pan Ehrlich a dodává: „Dneska už by nikdo nenašel ani kousek jejich základů. Jedinou památkou na Skelnou huť už je jenom rybník.“
Pan Ehrlich byl synem rodičů, kteří sloužili hraběnce Marii Desfours-Walderode. Jeho otec byl ve Skelné huti správcem.
„Nebyla tam ani elektřina. V zimě jsme psali úkoly u petrolejky,“ přibližuje nelehké podmínky válečných dětí pamětník z Potštátu. „Do první třídy jsem chodil na Boškov, což bylo kousek. Ale jen do vánoc. Pak začaly časté střelby, Američani shazovali z letadel rakety, nebe bylo úplně stříbrné a škola se zavřela,“ říká pan Ehrlich s tím, že druhý ročník základní školy už zahájil v osm kilometrů vzdáleném Potštátě.
„Když bylo hezky, vozila mě ráno do školy na kole maminka. Pokud pršelo, sněžilo nebo mrzlo, chodil jsem pěšky,“ svěřuje se pan Ehrlich.
Vzpomínky na dětství si teď doplňuje o historická fakta, která mu nabízí publikace o zaniklých obcích Libavska. „Až v ní jsem se teď dočetl, jak a kdy vlastně zanikla sklárna, která byla v obci předtím, než jsme se tam nastěhovali my,“ přiznává muž.
Zažil období, kdy do Libavé, osídlené Němci, přišla česká armáda, aby ji vylidnila, a pak přihlížel tomu, jak se z ní v osmašedesátém roce stalo cvičné území sovětského vojska. „No a dnes tam mají střelnici vojáci členských států NATO,“ směje se pobaveně tomu, jak si na Libavé podávají dveře nejrůznější národnosti.
Prý by se do své rodné vísky ještě rád podíval. „Ale asi to nebude možné. Jednou jsem se tam vypravil a zastavil mě hajný. Ve vojenském prostoru nemá civilista co dělat,“ uvědomuje si pan Ehrlich a je rád, že se může do svého dětství vrátit alespoň skrz knihu.
Zajímavá publikace je k mání na moravském knižním trhu. Pojednává o zaniklých obcích ve Vojenském újezdu Libavá. Starší generaci vrací zpět do dětství, mladším čtenářům odkrývá tajemství míst, do kterých už teď mají přístup skoro výhradně jen vojáci.
Publikace na svých stránkách vzpomíná sedmadvacet obcí z třináctého století, které se později staly součástí protektorátu. Téměř z devadesáti procent v nich žili Němci. Půldruhého roku po válce nechala česká armáda obce vyklidit a některé jejich obyvatelstvo odsunula do Německa. S výjimkou Čechů. Ti se pak většinou usadili v sousedních městech a obcích.
„Z pramenů vyplývá, že oblast byla ušetřena tzv. divokých odsunů. Velká část německé populace byla nasazována na práce v okolí a po návratu zpět zjistila, že její někdejší domov byl dán k dispozici českým osídlencům,“ píše autor knihy.
Některé z libavských obcí dodnes existují, z jiných se nedochovaly ani základy domů. „Pár výtisků se nedávno objevilo u nás na úřadě, a když se to mezi lidmi rozkřiklo, byly všechny během několika dnů rozebrány,“ uvedl starosta Potštátu Karel Galas. Několik občanů ze zaniklých obcí Libavska žije totiž i na Potštátě.
