„Mám radost, že ve fotografiích znovu ožili i místní legendy, jakými byli Tankista nebo Vojta Hepner či ulice 1. máje, než ji rozkrojila čtyřproudovka na Ostravu. Bez těch fotek by se na mnohé zcela jistě zapomnělo,“ říká syn fotografa Roman Helcl.

Kolik fotografií jste v pozůstalosti objevili?

To množství nás zaskočilo. Od ledna do srpna se nám podařilo z negativů naskenovat 25 tisíc fotografií, ze kterých pak kurátoři Zuzana Korábová a Aleš Mynář vybrali 52 snímků na výstavu. Podle mého odhadu máme naskenováno tak 9 procent z celého archivu.

O jaké fotografie se jedná a jaké nejdůležitější události zaznamenaly?

Máme zpracovanou jen část černobílých fotografií ze sedmdesátých a osmdesátých let. Tu jsme rozdělili na umělecké fotky, kam patří příroda, zátiší nebo architektura. Velkou část pak zabírá dokument, zachycení každodennosti života za komunismu. Pochopitelně se většina snímků odehrává v Hranicích, které měly tu smůlu, že v nich zakotvila posádka ruské okupační armády. Velmi zajímavým aspektem otcovy tvorby je i to, že nebyl „uzavřený“ v jednom dvacetitisícovém městě, ale díky stykům s disentem a nezávislou kulturou se pohyboval po celé zemi. Takže zachycoval i umělce, intelektuály, disidenty… Na snímcích jsou třeba představení Divadla na provázku, první ztvárnění Šaška a královny od Bolka Polívky, nejrůznější festivaly, bytová divadla nebo výstavy ve Zbrašovských aragonitových jeskyních, které pořádal. Bylo mu jedno, zda fotí zpěváka Jiřího Schellingera nebo hranickou postavičku, které místní v osmdesátých letech říkali Tankista. Měl silný cit pro člověka bez rozdílu společenského postavení či osobní blízkosti.



Je mezi nimi i nějaká fotografie, která má pro vás osobní význam?

Je jich strašně moc a nevím, kde začít. V osobní rovině je to určitě kolekce nazvaná Můj byt, ve které otec umělecky nafotil náš byt v přízemí v Jaselské ulici 1613 v sedmdesátých letech. Mám na to období jen matné černobílé vzpomínky a najednou se to přede mnou zničehonic objevilo. Po naskenování jsem mohl ty fotky zvětšovat tak, že šlo číst, jaké knihy byly v knihovně, nebo luštit úryvky z novin ležících na stole. Právě o tuto kolekci projevili zájem v olomouckém Muzeu umění. Dneska je panelákové téma zase v kurzu díky módní hipsterské vlně.

Máte zpětnou vazbu, co nejvíce oslovuje obyvatele Hranic?

Na vernisáži za mnou přišlo mnoho milých lidí, že je ty fotky chytly za srdce. Někdo se vrátil do mládí, připomněl si zdejší postavy, budovy nebo třeba novinový stánek, který stál na lázeňské kolonádě či dětské války na sídlištích. Na jiné zase dýchla depresivnost a bezvýchodnost té doby. Myslím, že je skvělé, že ty fotky budí emoce. Už teď vím, že v archivu máme mnohem více snímků, které budou jednou pro obyvatele Hranic velmi unikátní. Třeba podrobné fotky židovského hřbitova před srovnáním se zemí, zbouraný nevěstinec z Havlíčkovy ulice, kam chodil spisovatel Robert Musil, obrázky z nejrůznějších oslav, průvodů či trhů na náměstí, koncerty v letním kině nebo záběry ze sametové revoluce a doby ihned po ní.

Jaký budou mít tyto snímky další osud a co s nimi zamýšlíte?

Ve spolupráci s ředitelstvím lázní Teplice nad Bečvou plánujeme na květen 2019 výstavu fotek s tématikou lázní a jeskyní a zároveň s Jirkou Nebeským vybíráme snímky do kalendáře města Hranic na rok 2020. Pak mám na stole dvě nabídky, které bych nerad zakřikl. Jednu na knihu fotek od významného nakladatelství a pak výstavu v Chicagu. Fotky má u sebe i kapela Lucie, která je zvažuje použít na novém albu Evolucie. I kdyby vyšlo jen něco z toho, budu mít radost.

Oli V. Helcl patřil jednoznačně k nejzásadnějším postavám hranické kulturní a politické scény především v době normalizace ale i následně v období sametové revoluce. Nepřemýšlel jsi, i jako novinář, sepsat o jeho životě knihu, doplněnou řadou fotografií, třeba něco jako jeho memoáry? Tolik významných lidí, kteří tu zanechali tak obrovskou stopu, jako váš otec, zase v Hranicích nemáme. Myslím si, že na minulost by se jednak nemělo zapomenout, také by se měla stále připomínat a hlavně mladým lidem…

Díky moc, že to tak vnímáte. Táta byl v posledních letech života rozčarovaný z politického a společenského života, takže byl hodně negativní a skeptický. Ty fotky mi opět připomněly, jaký byl dříve a co všechno pro město a jeho obyvatele udělal. A přesně to po něm tady zůstane navždy. Třeba, že byl duchovním otcem pořádání výstav, koncertů a divadelních představení v jeskyních, při jejichž organizování značně riskoval. Díky jeho vizi propojení atmosféry podzemních prostor s uměním se mohli Hraničané, ale i návštěvníci z celé země už za komunismu seznámit s tvorbou Olbrama Zoubka, Jozefa Jankoviče nebo vidět tančit Mina Tanaku, který po revoluci zamířil rovnou na prkna Národního divadla. Samostatnou kapitolou je jeho vedení Občanského fóra v době sametové revoluce. Málokdo ví, že například v listopadu a prosinci 1989 vyjednával se zdejší vojenskou posádkou a policií, aby nezasahovali proti demonstrujícím. Také v Hranicích obnovil, vydával a dotoval týdeník Přehled, který fungoval jako městské noviny a v podstatě formoval místní veřejnou diskuzi po roce 1989. Projekt nekomerčních novin vydržel pod jeho šéfredaktorstvím až do roku 1995. Možná by stálo za to takové vzpomínky sepsat. Třeba na to jednou dojde.