Děti a mládež

Člověk nemusí být žádný genius, aby při srovnání těchto dvou článků byl donucen k určitému zamyšlení, kde je tedy chyba, když v práci s malými Romy jsou dosahovány relativní úspěchy, ale tytéž děti, které byly schopny akceptovat určitý způsob výchovy v mladém věku, se o několik let později ocitají na úřadech práce, řeší se problémy jejich nepřizpůsobivosti našim standardům života či kriminality. Nejsem etnograf, sociolog ani psycholog a tedy asi ani nedám dostatečnou odpověď na položenou otázku, ale mám vtíravý pocit nutnosti aspoň se vyjádřit.

Zkušenosti a praxe

O Romech a problémech kolem nich byly popsány tuny papíru a já opravdu nechci opakovat všechny příčiny a důsledky toho či onoho a proč je tomu tak či onak. Chtěl bych jen přičinit pár poznámek viděných z praxe. Začnu tedy od začátku. Je jistě chvályhodné věnovat se malým dětem tak, jako to činí DDM v Hranicích. Právě přes tyto malé vede určitá cesta. Ale stávající stav nám ukazuje, že tato cesta zatím končí velmi brzy, zhruba tak ukončením základní školní docházky. Je to tedy cesta slepá, nikam nevedoucí, a já si myslím, že nikam nevede proto, že řeší jen určitý úsek života bez další návaznosti.

Jen kroužky nestačí

Jistě kroužky zpěvu, tance a hudby jsou přínosem pro tyto děti. V tom daném věku a období je šance, že se díky svým zájmům nebudou věnovat dět- ské kriminalitě nebo drogám. Ale pozor: zpěv, tanec, hudba jsou přirozenou součástí naturelu Romů, to přece „dělali“ odjakživa i bez kroužků a dotací. Jaký je však jejich další vývoj? Jaké jsou jejich školní výsledky? Kolik z těchto dětí chodí do normální školy a hlavně dokončí řádně ZŠ? Kolik z těchto dětí jde dále do učení či na střední školu? Kolik z těchto dětí se postupem doby zařadí do normálního pracovního života? Odpověď je nasnadě a vlastně všichni ji známe. Minimum, minimum, minimum. Jsem přesvědčen o tom, že tam je proto hlavní prostor pro uplatnění a působení dalších výchovných postupů a humanitárních či jiných „pomocí“. Nechci v žádném případě vyvolat dojem, že je všechno špatně. Ale bohužel denní praxe nám ukazuje, že dost toho špatně je. Bavme romské děti tancem, hudbou a zpěvem, ale jen do určité míry. Zároveň je jim nutno již v tomto věku vštěpovat zásady chování se v kolektivu, hygienické a učební návyky.

Návyky získávat již v mládí

Dobrá, hodina a půl tance a hodina „společenské výuky“. Nezúčastníš se? Pak je nám líto. Dobrá, hodina a půl hudby a pro děti od druhého stupně také hodina, nazvěme to třeba „pracovní výchovou“ (myslím tím školní dílny). To co plní v majoritní společnosti rodina by, avšak pochopitelně jen z určité části, mohly a možná i měly plnit tyto kroužky. Pouze na dobrou vůli Romů se v tomto případě spoléhat nedá. Odlišná kultura a jazyk jistě, samozřejmě, jsme demokratická a otevřená společnost. Ale chceš práci, žít jako lidé kolem tebe? Pak musíš znát český jazyk, musíš něco umět a hlavně musíš se snažit. O tom, že to jde, existuje řada dobrých příkladů z praxe včetně Hranic, kde je navázána již dlouho velmi dobrá spolupráce s romskou firmou STERENA.

Jasná pravidla

Jsou však i špatné příklady. Mikroregion Hranicko vytvořil program pro dlouhodobě nezaměstnané zaměřený především na romskou komunitu. Do tohoto programu se nepřihlásil ani jeden Rom z Hranic. A z toho plyne: jestliže nemáš zájem, žij jak chceš! Je to tvoje lidská volba a výsadní právo, ale nepočítej s naší pomocí. Nemám rád pojmy jako pozitivní diskriminace apod. Nevidím ani rasismus v tom, že nepřijmu do práce člověka, který nic neumí či má špatnou pracovní morálku. Já osobně jsem pro jasná pravidla pro všechny. Kdo je bude dodržovat, vy- tvoří pro sebe a svou rodinu určitou společenskou a lidskou úroveň. Když ne, je to jeho volba.