Nejznámější z nich, Marek Eben, poskytl našemu Deníku rozhovor, v němž vyprávěl o vzniku nové desky Chlebíčky i o tom, kde hledá inspiraci pro nové písně.

ROZHOVOR

Co vás přivedlo do Hranic?

Pozval nás Vašek Vlasák. Vždycky, když projíždíme směrem na Ostravu nebo Olomouc, Hranice jsou naše pravidelná zastávka, protože se tady výborně vaří a Vašek je kolega muzikant.

Takže vždycky jsme věděli, že by bylo hezké si tady zahrát. Přitom trvalo snad dva roky, než se to dalo dohromady.

Už jste v Hranicích někdy vystupovali?

Zrovna včera jsme to s kapelou řešili a uvědomili jsme si, že jsme sem už jednou vystupovat přijeli.

Tehdy jsme ještě hráli v triu a bylo to památné vystoupení, kdy jsme sice dorazili, ale nevystupovali. Tehdy, když jsme ještě hráli jen tři, tak jsme byli závislí na klavíru.

Když jsme přijeli do Hranic, tak v kulturáku měli piáno, které nemělo pedál a chyběla mu jedna noha. To piáno bylo v takovém stavu, že se na něj při sebelepší vůli nedalo hrát.

Přitom jsme tu vůli měli, protože jsme sem z Prahy přijeli trabantem. Vystoupení se tedy nakonec nerealizovalo, takže dnes v Hranicích zahrajeme poprvé.

Jak se vám v Hranicích líbí?

Je tady krásně. Důležité je, aby vyšlo počasí, o to jsme se trochu báli. Ale ono není tak podstatné, jak se cítíme my, ale jak to bude vidět divák, až budeme odcházet.

Naposledy jste vystupovali v neděli v Trutnově. Jak vás přijalo tamější publikum?

Krásně. Lidi byli velmi vstřícní. Přitom byla hrozná zima a pršelo. Takže publikumse natrápilo neuvěřitelně.

Já jsem žasl, že to vůbec někdo vydržel. V Trutnově je taková jílovitá červená půda, tu jsme si přivezli všichni sem, protože všude bylo bahno.

Já jsem obdivoval lidi, a chuť, se kterou si jdou ještě poslechnout muziku. Bylo jich tam neuvěřitelné množství. Když si vezmete, kolik festivalů je u nás jenom za léto, a všude je spousta lidí. Přitom lístky nejsou zrovna za hubičku.

Podle mě to vypovídá i něco o kulturnosti národa, když jsou lidi ochotní zaplatit peníze a jít někam do deště poslechnout si muziku. To je co říct. Takže nám se hrálo krásně a přijetí bylo velmi vřelé.

Na koncertech příliš nevystupujete a spíš hrajete na festivalech. Má to nějaký důvod?

Je to přesně naopak. Loni jsme na festivalech nehráli skoro vůbec. Letos jsme se dali na léto dohromady. My většinou od podzimu začínáme hrát v divadlech nebo v kulturních domech a vystupujeme dvakrát třikrát do měsíce.

Celkově hrajeme málo, protože všichni mají ještě své vedlejší závazky a dát dohromady sedm lidí je docela kumšt, protože každý hrává někde jinde.

Ale zase to má výhodu, protože vám vystupování nikdy nezevšední.

Mezi vašimi alby jsou poměrně velké časové mezery. Je to dáno tím, že máte každý vlastní projekty a spoustu jiné práce?

Ano, ale taky tím, že nikam nespěcháme. Protože hrajeme málo oproti jiným souborům, které se tím na plný úvazek živí.

Pro nás je vystupování spíš radost, taková potěšující práce, ale není hlavním zdrojem naší obživy, takže než se nám vůbec podaří objet republiku s novým albem, tak to těch pět let trvá.

Navíc, než se urodí nový repertoár, to chce taky čas.

Nepřekážejí vám společné aktivity v ostatní práci?

To ne. Vůbec ne. Musíme jen najít společný termín. Když už ho nalezneme, nedá se říct, že by mi nějak vadilo nebo mě omezovalo s kapelou vystupovat.

Když totiž hrajete svoje věci, je to, jako byste představovali své děti ve společnosti, takže k tomu má člověk takový, řekl bych, osobní vztah. J

de o něco úplně jiného, než když hrajete hru, kterou napsal někdo jiný.

Upevňuje společná práce nějak vaše bratrské vztahy?

Rozhodně se vidíme daleko víc, než tomu bylo předtím, kdy jsme začali znovu hrát. Protože když jsme spolu nevystupovali, tak jsme se sem tam viděli u našich na návštěvě, ale moc příležitostí nebylo.

Když se teď vídáme třikrát do měsíce, naše vztahy jsou o hodně intenzivnější.

Vaše nové album se jmenuje Chlebíčky stejně jako jedna z písní. Proč se právě tato stala ústřední?

Má to dva důvody. Zaprvé si myslím, že nová deska je lehce nostalgická, protože když je člověk ve středním věku, píše jinak, než když mu bylo dvacet.

Jsou tam trošku reminiscence na prožitá léta a toto téma písnička Chlebíčky docela dobře nese. Druhá věc je, že si myslím, že Chlebíčky jsou docela dobrý název. Deska má mít jméno, které si lidi zapamatují a chlebíčky jsou specialitou výlučně českou.

Nikde na světě se obložený chlebíček v této podobě neobjeví. Francouzi mají bagety, Američani hamburgery, ale chlebíčky jsou něco, co zůstalo za čtyřicet let pořád stejné, je to věc, kterou všichni velmi dobře znají.

Jak dlouho vám trvalo, než jste připravil písně na novou desku, bylo to celých šest let od vydání Já na tom dělám?

Vlastně ano. Když hrajete s kapelou, musíte pořád dodávat nějakou novou potravu, jinak se začne soubor nudit a nuda je hrozná věc. Už když dáte dvě nové písničky do programu, tak i to je velké osvěžení, protože najednou máte něco, čím si ještě nejste úplně jistý a jste i zvědavý, co na to řekne publikum.

Navíc je to dobrý způsob, jak prosít materiál. O něčem si třeba myslíte: tohle by mohlo fungovat. Potom ale zjistíte, že vůbec ne. Takže je lepší si to vyzkoušet před lidmi. I když u předchozí desky jsme to tak nedělali. Písničky jako Já na tom dělám nebo Nikdo to nebere jsme dávali dohromady až před natáčením a pódiovou zkušenost s nimi jsme neměli vůbec.

Kde berete inspiraci?

Jak to přijde. Někdy vás něco napadne v autě. Třeba u písničky Houston jsem zažil takovou klasickou situaci, kdy se člověk balí na zájezd a manželka stojí vedle a ptá se, jestli máte kartáček, občanku, klíče…

Když jsem ten rozhovor poslouchal, říkal jsem si, že by možná byl docela dobrý nápad udělat takový duet. Protože tuto situaci zase všichni velmi dobře znají a všichni si jí prošli. Vždycky mě potěší, když se trefím do něčeho, co je společnou zkušeností.

Máte nějaký osobní tip na dobré a vtipné písně?

Vůbec žádný. Já je občas musím prostě vysedět. Ale také musí být člověk pozorný k tomu, co mu život přináší, a nesmí být líný si něco poznamenat.

Vždycky si v tu chvíli myslíte: tohle přece nezapomenu. Zapomenete. Takže, kdyby si člověk měl nápad zapsat na pivní tácek nebo na nějaký ústřižek, je to lepší než se spoléhat na vlastní paměť.

Stačí si poznamenat téma, protože to se velmi těžko vymýšlí. Když sedíte před prázdným papírem a nemáte vůbec žádný nápad, tak to je nejhorší. Když máte aspoň základní ideu, řeknete si, že napíšete písničku o chlebíčcích a už máte něco, od čeho se můžete odrazit.

Když nemáte nic, tak je to obtížnější. Přemýšlíte, jestli napíšete o stromu nebo o věšáku.

Chlebíčky jste si přivezli?

No asi ne! My je teda zatím nevozíme. Ale poprvé jsme písničku hráli v Prostějově. Po pauze za námi přišel pán, který vedl bufet, aby nám poděkoval.

Povídal, že nezažil, aby se někdy prodalo tolik chlebíčků. My jsme tu písničku záměrně zařadili před pauzu, aby lidi měli chuť.

Opravdu pan vedoucí povídal, že prodal všechno. Takže to asi trochu na slinné žlázy funguje.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK:

VIDEO: Při koncertě bratří Ebenů praskala aréna ve švech