V zoufalém gestu jsem si dlaněmi promnul spánky a utřel si pot z čela. Chvíli jsem se snažil utříbit si myšlenky. Pak se mé prsty rozběhly po klávesnici notebooku a mé myšlenky se začaly promítat na obrazovku: 17. listopad je pro náš stát bezesporu významný den.

Kromě toho, že si připomínáme památku Jana Opletala, který zemřel na následky- Prsty na klávesách se zastavily. Uvědomil jsem si, že tohle není dobrý začátek.

Chvíli jsem se pokoušel vymyslet nějakou alternativu, ale pak jsem ztratil trpělivost. Vstal jsem ze židle a začal přecházet po pokoji jako hladový vlk. Už hodinu a půl jsem se potýkal s úkolem, který mi zadala šéfredaktorka našeho školního časopisu – napsat krátký článek o 17. listopadu.

Jediným výsledkem mého dosavadního snažení byla prázdná stránka textového dokumentu „Bez názvu 1.doc“ a snědená tabulka čokolády. Ještě chvíli jsem kroužil kolem stolu s notebookem, jako sup krouží kolem nevábné mršiny, pak jsem se však střemhlav snesl do židle.

Zkusím to jinak: Je tomu právě devatenáct let, co se pražští studenti vydali do ulic, aby v poklidné manifestaci vyjádřili svou nespokojenost s- Ne, takhle ne. Rezignovaně jsem upřel zrak na neviditelný bod někde na desce stolu. Chvíli jsem zíral jen tak naprázdno, pak mé oči spočinuly na čtverečku papíru ležícím pod nánosy sešitů, učebnic a pravidel mariáše.

To bylo ono! Položil jsem si zmuchlaný lísteček před sebe a začal jsem do elektronické podoby přepisovat jeho obsah: A co se stalo 17. listopadu ve světě? V roce 2003 se stal Arnold Schwarzenegger, slavný americký herec, guvernérem státu Kalifornie. Při pohledu na svalovcovo jméno se mé prsty opět zastavily. Ach jo.

V uších mi stále zněla poslední slova šéfredaktorky: „Musí to být něco aktuálního. Musí to lidi zaujmout. Pojmi to nějak netradičně. Však ty to zvládneš.“

Opakoval jsem si ta slova jako nějakou mantru. Prostoupila celé mé vědomí a já jsem přestal vnímat jejich obsah. Má existence vibrovala těmi slovy. Z transu mě vytrhla výstražná tabulka, která během jednoho okamžiku zaplnila obrazovku notebooku. Program mi poslušně hlásil, že našlo v mém počítači vir.

V náhlém návalu inspirace jsem se chopil myši, ledabyle odkliknul blikající varování a okamžitě se ponořil do bouřlivých vod internetu. Rychle jsem našel přesně to,co jsem potřeboval. Pak již jen stačilo využít magické kombinace klávesových zkratek a celý text zkopírovat do otevřeného dokumentu: Ve Velké Británii došlo u příležitosti prvního výročí tragických událostí v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů.

Tato schůze přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, ve kterém se mimo jiné praví: … Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí. Přečetl jsem si ještě jednou, co že jsem to vlastně tak sprostě zkopíroval. Ty věty mě donutily zamyslet se.

Proč vlastně studenti nechtějí číst o listopadových činech našich předků? Nebyla to právě odvaha a odhodlanost našich studentů, která v roce 1939 upozornila svět na to, co se v Československu dělo?

A nebylo to právě odhodlání našich studentů, které v roce 1989 spustilo řetěz událostí vedoucích k Sametové revoluci? A nebyla právě ona „revoluce“ prvotní příčinou toho, že dnes mohou naši studenti (budoucí žurnalisté) psát svobodně své názory a číst si názory ostatních?

Narovnal jsem si záda, pohodlně se usadil v židli a rozhodnutý pojmout článek aktuálně a netradičně, jsem začal psát: 17. listopad je pro naši redakci bezesporu významný den.

Jan Zmeškal, student Gymnázium Jakuba Škody