Máme za sebou první čtvrtinu nového roku. Dá se říct, že situace na úřadu práce je stejná jako loni touto dobou?
Dá se říct, že je obdobná. Nejsou ale takové výkyvy jako v loňském roce, kdy hlavně koncem roku došlo k zákonným úpravám, které způsobily, že se v evidenci najednou objevilo více lidí v krátkém období. Letošní rok je plynulejší, ale z hlediska počtu uchazečů o zaměstnání je to podobné. U nás bylo zase kolem 2 200 lidí v evidenci. Dá se říct, že teď pomalu začíná takzvaný odliv, to znamená, že je větší pohyb uchazečů směrem ven než dovnitř. Někteří teď hlásí, že každým okamžikem z úřadu práce odejdou.

Jaké jsou vaše zkušenosti se starosty na obcích, kteří ve spolupráci s vámi dávají práci nezaměstnaným?
Náš region byl vždycky charakteristický tím, že zdejší obce zaměstnávaly velké počty těchto lidí, aniž bychom na ně museli tlačit. Se starosty jsme dlouhodobě velice dobře spolupracovali. Oni sami to chápali nejen jako pomoc obci, ale i lidem, které zaměstnávají. Na počet obyvatel v tomto ohledu největší procento umístěných na obcích. Jen na prstech jedné ruky spočítám obce, které z různých důvodů nezaměstnaným práci dávat nechtěly.

Někteří starostové se možná zdráhali půjčovat techniku a vybavení lidem, které příliš dobře neznali.
To je dlouhodobý problém, protože každá obec se za ty roky vybavila mechanizací. Z pozice zaměstnavatele je pro ně pohodlnější dát práci člověku, který s technikou umí zacházet a kterého mají vyzkoušeného. Je to pochopitelné, takto by se zachoval každý zaměstnavatel. Proti tomu leží náš zájem umísťovat uchazeče, kteří ještě tuto možnost neměli. Tito lidé tak neztrácejí pracovní návyky. Je to tedy takový kompromis a neustále se snažíme jednat a jednat. Chceme dát přednost vícero uchazečům.

Po třech letech bez práce není jednoduché nastoupit

Je pravda, že řada dlouhodobě nezaměstnaných se o zaměstnání příliš nepokouší?
Ta otázka má několik faktorů. Je fakt, že řada lidí rezignuje. Spousta z nich se po ztrátě zaměstnání snažila hledat další místo. Je ale postavena před novou skutečnost, se kterou nemá zkušenost. Řada lidí, zejména starších, pociťuje ztrátu zaměstnání jako svoje selhání a někdy to chápou jako ponížení. Když mají tu smůlu a narazí na zaměstnavatele, který je odmítne a stane se jim to už poněkolikáté, docházejí k závěru, že trh práce o ně nestojí, že veškerá snaha nemá smysl. Když po třech letech někdo za nimi přijde s aktuální nabídkou práce a že mají další den nastoupit, také to není jednoduché. Opět totiž musejí zcela změnit svůj způsob života. Proto většinou nejásají. Když se jim ale podaří ustát ten první moment, pak je to většinou v pořádku. Se změnami se ale těžko vyrovnávají zejména ti ve vyšším věku, nemůžeme na ně kvůli tomu nahlížet jako na lenochy, kteří se vyhýbají zaměstnání.

Jaké jsou nejčastější požadavky nezaměstnaných, je mezi nimi třeba blízkost práce k domovu?
Obecně u nás lidi za prací moc rádi moc necestují. Jestliže máte projezdit každý měsíc tři tisíce korun a vyděláte zhruba devět tisíc, pak efekt není takový, jaký by asi být měl. Tato otázka tedy samozřejmě souvisí s ekonomikou. Člověk tyto věci samozřejmě sleduje a kalkuluje.

Ve strojírenství je po lidech pořád poptávka

Jaká je situace v Hranicích ve městě? Kolik je v současnosti nabídek práce?
Od prvního ledna tohoto roku nejsou zaměstnavatelé povinni hlásit volná pracovní místa. Je fakt, že ani v minulosti řada zaměstnavatelů volná místa na úřadu práce nehlásila. Pokud to místo bylo zajímavé, tak se obsadilo prakticky samo.
Na nás se tak většinou obracejí zaměstnavatelé, kteří buď potřebují pozici obsadit rychle, nebo jsou to zaměstnavatelé, kteří mají dlouhodobý problém udržet stabilní stav zaměstnanců, hodně lidí se jim během roku na jedné pozici střídá. Bohužel takových je významná část.

O jaké obory je v regionu největší zájem?
To souvisí samozřejmě s celkovou hospodářskou situací. V současné době si velice dobře vede strojírenství. Totéž platí i pro Hranicko, protože právě tento region je významnou strojírenskou oblastí. Hodně zaměstnavatelů v oblasti strojírenství nepropouští, naopak potřebují kvalifikované pracovníky. Zájem je o soustružníky, svářeče, zámečníky, frézaře. Ve strojírenství však došlo k určitému výpadku – ze škol totiž vychází poměrně málo absolventů těchto oborů. Do budoucna tak hrozí nebezpečí, že kvalifikovaných lidí v těchto oborech bude nedostatek.

Jakou roli v tomto mohou hrát rekvalifikační kurzy?
Byly tady tendence dohnat tuto ztrátu právě rekvalifikačními kurzy, ale není to tak jednouché. Nejedná se totiž o profese, které by se daly naučit v půlročním kurzu. Strojírenské profese vyžadují znalost vědních oborů, čtení technických výkresů, spousta technických dovedností, to je otázka minimálně tří či čtyřletého studia.

Vyrovnali jsme se i s krachem Phillipsu

Jak se tedy dá řešit taková situace?
To souvisí s politikou státu. Při exkurzích po školách zjišťujeme, že právě o tyto obory moc velký zájem není. Částečně za to může představa, kterou děti možná převzaly od svých rodičů, totiž že strojírenský dělník chodí v umaštěných montérkách někde v zaprášené hale. To samozřejmě dnes není pravda. Na Hranicku je hned několik strojírenských firem, které jsou na špičkové úrovní, mají vynikající moderní zařízení, které je ovládáno počítači. Dnešní strojírenský dělník je zároveň programátor, který musí umět naprogramovat pracovní stroje, musí je umět kontrolovat, korigovat. Ta představa je někdy trochu zastaralá. Řada firem tady na Hranicku podporuje učně a absolventy strojírenských oborů tím, že jim umožňují vykonávat praxi ve své firmě nebo jim dávají stipendia. Souvisí to samozřejmě s politikou státu v oblasti školství.

To je tedy řešení z dlouhodobého hlediska. Co ale dělat, když firmy akutně potřebují pracovníka, kterého nemají, a rekvalifikačním kurzem ho získají jen těžko?
To je opravdu problém. Firmy si samozřejmě různě lidi přetahují. Zároveň říkají, že pro ně není řešení zaměstnávat cizince. Než se člověk stane skutečným odborníkem v tomto oboru, uplyne mnoho let. Pokud se ten člověk nerozhodne žít zde trvale, není to pro firmy řešení. Firma ale odborníky potřebuje. Důraz ve strojírenství je kladen na kvalitu. Pokud firma nevytvoří výrobek ve špičkové kvalitě, na trhu se neudrží.

Jak složitá je pro vás situace, kdy krachne místní podnik, ve kterém byla zaměstnána celá řada místních nebo přespolních obyvatel?
V rámci pracovní roviny to vždycky znamená nárůst nových žádostí, nových uchazečů. Na Hranicku se naštěstí jedná vždycky o dvacet třicet nebo čtyřicet lidí. Situaci jsme zvládli i po skončení provozu Phillipsu, kdy se bez práce najednou ocitly stovky lidí. Informovali jsme ale jiné podniky a řada pracovníků díky tomu přešla k nim. Nesetkali jsme se se situací, při které by před úřadem práce stálo pět set lidí. S desítkami nových absolventů jsme schopni se vyrovnat.

Romové? Atmosféra se výrazně změnila

Někteří dlouhodobě nezaměstnaní tvrdí, že přestože obešli řadu firem i v různých oborech, nikde je zaměstnat nechtějí, protože jsou Romové. Existují opravdu tyto předsudky, nebo je to jen utkvělá představa?
Je to tak půl na půl. Některý zaměstnavatel má s tímto špatnou zkušenost, proto se dalším vyhýbá. Někteří Romové pracovat chtějí více, někteří méně a někteří vůbec. Stejně je tomu také u většinové společnosti. Problém má řadu rovin: jedním z nich je kvalifikace, dalším právě předsudky. Nechci říkat, který problém je ten hlavní. Řada Romů má ale jen základní vzdělání a obecně platí, že po lidech se základním vzděláním máme velice nízkou poptávku. V jejich případě to tak často postihne celou rodinu. Když to ostatní vidí, řeknou, že Romové nechtějí dělat. Oni samozřejmě ty negativní reakce vnímají po svém. Je to prostě nekončící kruh.

Na Hranicku se ale v poslední době řešení našlo…
Asi víte, že my jsme se tímto problémem v Hranicích zabývali několik let. Díky pochopení vedení města se podařilo mnoho Romů umístnit na místa v rámci technických služeb. Také díky tomu se výrazně snížil počet konfliktů mezi Romy. Atmosféra se opravdu výrazně změnila. S tímto mají v jiných městech mnohem větší problémy. Na Hranicku řada z nich pracuje, mnozí si navýšili kvalifikaci. Důležité je, že se nejedná jen o Hranice, ale i o okolní obce. Například Bělotín zaměstnává celou řadu Romů i z Hranic, vytvořil dokonce projekt na jejich zaměstnávání. Myslím, že kdyby obecně existovala větší podpora v zaměstnávání Romů, pak by problémy, které dnes evidujeme na různých částech republiky, byly minimální.