Jak vypadá typické dopoledne spisovatelky?

Třeba dnes už od rána přemýšlím nad konfliktem v knížce, kterou zrovna píšu. Většina spisovatelů píše večer, já to ale mám přesně naopak. Musím mít čistou hlavu, nejlépe se mi přemýšlí po ránu.

Ještě ani neproběhl křest knihy Ohnivá královna, bouřlivá vášeň císaře Zikmunda a už píšete další?

Jsou napsané už další dvě! Minimálně půl roku až rok totiž trvá příprava knihy, korektury, práce spojená s distribucí a propagací, takže píšu s předstihem. Když se knihy dobře prodávají, nakladatel tlačí na rychlé vydání další. Doba je bohužel taková, a když chci psát, musím se tomu přizpůsobit.

Můžete čtenářům přiblížit děj nového románu?Hranická spisovatelka Jaroslava Černá

Příběh se odehrává na pozadí husitské doby, hlavní postavou je královna Barbora, manželka císaře Zikmunda Lucemburského. Byla o dvacet let mladší než on a stejně jako barva jejich vlasů, i její duše byla ohnivá. Milovala sex, neměla problém s nevěrou a počtem milenců. Byla svůdná, krásná, ale i chytrá a moudrá. Hravě se vyrovnala mužům, uměla číst mezi řádky a v hovoru poznala sebemenší faleš. Muže přitahovala svým vnitřním světlem, šlechtičny ji pro její šarm a vliv nenáviděly.

Tedy další historická kniha…

Ano, dějepis a historie mě zajímají od dětství a historické romány se teď nejlépe prodávají. Než napíšu román, pátrám v archivech, radím se s historiky nebo studuju staré kroniky. Strašně mě to baví a jsem ráda, že nadčasové myšlenky a poučení z historie můžu předávat čtenářům.

Jak reagují čtenáři na vaše knihy?

Poslední dobou mi chodí stále více ohlasů, lidé mi píšou, že by se semnou rádi setkali a povykládali si o tom, co četli. Jsem hrozně ráda, když se dozvím, že je knížka obohatila, že si najednou spojili místo, které vídají každý den, s jeho historií. Dostala jsem se do období, kdy mi psaní přináší potěšení a smysl, setkávání se zajímavými lidmi, s jejich osudy, nebo pozvání na akci v souvislosti s psaním. Například čtenář románu „Anežka a král" mě pozval na odhalení sochy krále Přemysla Otakara v jednom českém městě a byla to nádherná emotivní akce, jenže mimo velkého krále jsem zhlédla také o dost menší představitele současné politiky. Ty reakce lidí kolem mě… nedají se ani komentovat.

Kromě psaní se zabýváte ezoterikou, duchovnem a také regresní terapií. O co přesně jde?

Lidé teď mají spoustu fyzických a psychických problémů, přesto, že se život prodlužuje a máme se relativně dobře, nějak nám chybí prostý pocit radosti, spokojenosti s během života. Ono není divu, sdělovací prostředky nás krmí tragickými příběhy, nesmyslnými výroky politiků, vyvolávají v nás nejistotu a strach. To probouzí v lidech prožitá traumata z minulosti. A pomocí regresní terapie se dají tato traumata zpracovat, přijmout je a pochopit. Přitom nezáleží na tom, jestli je trauma z dětství, nebo z minulých životů. Prostě tam je. Často mi lidé při regresi vypráví silné neuvěřitelné osobní příběhy z minulosti…

Které vás potom třeba inspirují v psaní?

Ano, tři moje romány jsou inspirovány právě příběhem, který jsme společně procházeli v regresi. Velmi poutavý a dramatický je román „Přísaha." To jsme brečeli všichni. Když píšu historický román, navštěvuji popisovaná místa a potkávám při tom spoustu zajímavých lidí. Když mě někdo nadchne, třeba tak jako nedávno jedna osmdesátiletá babička ve vlaku, zapíšu si poznámky. Sami čtenáři mi volají, ať napíšu o jejich životním příběhu. Někteří se zase najdou v mé knize, jsou si jistí, že některá z postav jsou oni sami. Setkávání s lidmi je velmi inspirující.

V první polivině příštího roku vyjde román Sedmého sedmý, a ten hledá příčiny tragických událostí v životě jedné rodiny. Vždy se dějí sedmého sedmý, v sedmém roce života babičky, matky, dcery. A jedna z žen příčinu hledá společně s paní Helenou Růžičkovou. To se nedá vymyslet, to jsem vyslechla.

Máte nějaký recept na to, aby byla kniha správně čtivá?

Čtenář chce skutečný silný příběh, s láskou i nenávistí, dobrem i zlem, který se rozvíjí, má své vzestupy a pády. Mé knížky mají šťastné konce, což je požadavek nakladatelství a já sama si myslím, že to tak má být. Šťastný konec není kýč. Čtenář, když knihu odloží, chce pocit spokojenosti, radosti. Proto například jeden z mých románů končí v okamžiku, kdy manželka Jiřího z Poděbrad porodí dvojčata a je nesmírně šťastná. (Román „Perlová koruna," vyjde v lednu). Poté sice zemře, ale to se čtenáři dozví až v doslovu.

Autor: VÍT VRBKA