Od podzimu totiž má ve městě fungovat cyklostezka, která nádraží a od bazénu nedaleký splav spojuje. Nebo ne? Že cesta po zimě nebude úplně pohodlná, to jsem tak trochu čekal. Do prvních komplikací se dostávám hned u nádraží, kde se musím vyhýbat chuchvalci podzimního listí přímo uprostřed cesty. Po padesáti metrech podjedu koleje a letmo se ohlédnu. Značení pro cyklisty oznamuje, že mám už za sebou půl kilometru.
Nechci se chlubit, ale půl kilometru za deset vteřin? Možná jsem udělal nový světový rekord.

Nikdo se od loňska nesnažil napravit další nesmysl na trase. Žluté „cyklošipky“ trasy A, kterou mám za cíl projet, navádějí cyklisty do zákazu vjezdu všech vozidel. Tedy i jízdních kol. Dopravní značku nerespektuji a po pár metrech se napojuji na chodník kolem autobusového nádraží, který od loňska slouží také cyklistům.

Pozor na vystouplý kanál

Ani se nestačím pořádně rozjet, a už jsem na konci nového asfaltu, kde se musím napojit do pruhu na kraji Nádražní ulice. Jen pozor, abyste se příliš vehementně nerozhlíželi. Kromě projíždějících aut zde totiž číhá i deset centimetrů trčící kanál. Pruh pro cyklisty je po zimě značně opotřebovaný. Není divu, přes zimu jej nikdo neuklízel, ba naopak, sloužil jako místo, kam se odhrnul sníh ze silnice.

Cyklisté měli v Hranicích v zimě smůlu. Pokud nechci píchnout, musím jet v části pro vozidla. Situace se nezlepší ani na třídě 1. máje. Kousek dál, před zámečkem Sigmy číhá další nebezpečí. Do cyklopruhu zasahuje přechod pro chodce. Je jen otázkou času, kdy to některý cyklista přehlédne. Ani vyhýbání na poslední chvíli není zrovna nejbezpečnější – se zúženou vozovkou se zde potýkají i řidiči aut.

Cyklostezka je namalovaná i na dalších dvaceti metrech za přechodem, aby ji vzápětí přerušil kruhový objezd. Na delší dobu se trasa ztrácí před supermarketem Albert, kde se kromě toho cyklisté musí vypořádat s větším množstvím děr a vyjetými kolejemi u autobusové zastávky.

Stezka vede i rušnými úseky

Další zhruba kilometrový úsek bych doporučil jen zkušeným cyklistům, kteří se nenechají zastrašit nervózními řidiči aut. Projet se musí světelná křižovatka a snad nejrušnější cesta v Hranicích (ovšem bez cyklopruhu) – úsek třídy 1. máje před obchodním domem Koloseum. Pak už stačí zvládnout jen zařadit se do levého pruhu před bývalým kinem a projet rušnou křižovatku na náměstí 8. května.

Tady pak začínají opravdové závody. Na Plovárnu, jak ukazují žluté šipky, jsou to ještě dva kilometry. Kvůli úzké vozovce v Komenského ulici i zde pruh pro cyklisty chybí a auta předjíždějí, navzdory omezené rychlosti, jen několik centimetrů vedle řidítek. Když pak přede mnou čtyřikrát zabrzdí kvůli zpomalovacím prahům, které cyklisty ale nijak neomezují, asi se dost diví, že mě mají stále „za zadkem“ i na druhém konci ulice.

Áčková trasa pokračuje Potoční ulici přes uzavřený mostek a schody do Tesaříkovy a Kropáčovy ulice na břehu Bečvy. Odtud už prý k Plovárně zbývá jen kilometr. Kdo to zná, pojede rovnou kolem Sokolovny, kdo ne, zamíří podle ukazatelů rovně po pravém břehu řeky kolem loděnice. S jistou pravděpodobností pak místo na bazéně skončí na letišti v Drahotuších. U splavu už totiž veškeré značení končí, a že mají cyklisté po strastiplné cestě napříč městem zamířit na druhou stranu řeky, budou lidé odjinud vědět asi jen stěží.

Co říci závěrem?

Nevím, asi to, že bych nikomu zde cizímu cestu z nádraží k Plovárně nepřál. Když mě žluté šipky cyklostezky A od počátku navádějí k vytouženému koupališti, ke kterému nakonec nevedou, když v cestě zavazí kanály a přechody pro chodce zasahující do cyklopruhu, nebo když máte třeba s malými dětmi projet po třídě 1. máje a křižovatku u kina, aby vás pak ohrožovala auta na břehu Ludiny po další téměř kilometr jízdy, asi to není úplně nejvhodnější způsob přepravy po Hranicích.