Odloučení od rodiny je jedna z nejtěžších věcí, jež si jeho práce vyžaduje. „Pro rodinu bylo určitě těžké, když jsem byl pryč, ale své emoce nedávali příliš najevo,“ vzpomíná Zezula. Veškerý kontakt s příbuznými se odehrával přes internet nebo telefon.

„Stýskalo se mi hodně, jako každému, kdo se nevídá se svými blízkými, ale vždy to jde zvládnout,“ popisuje voják čas strávený bez rodiny.

Osobní pocity při odjezdu na misi však musí jít stranou. Důležité podle Zezuly je, aby jednotka byla schopna plnit zadané úkoly a aby obstála v mezinárodní konkurenci ostatních armád.

„Největší motivací pro vojáky je, když sami sobě dokážou, že na to mají a že zvládají všechno, co se jim řekne,“ myslí si Zezula.

Rodinu mu při pobytu v Afghánistánu nahradili jeho kolegové. „Odloučení od blízkých lze přežít, protože jsem byl mezi kamarády. Všechno ale závisí na vzájemných vztazích v jednotce. Pokud jsou dobré, mise utíká rychle. Pokud jsou ale špatné, je všechno těžší,“ přiznává Zezula.

Když letos v únoru z Afghánistánu odjížděl, byl šťastný, protože se s ním do Česka vraceli všichni kolegové. Nyní však Zezula společně s ostatními příslušníky hranického praporu truchlí nad úmrtím vojáka, kterého na konci května zabil výbuch. Současně se také modlí za život těžce zraněného muže z hranického 71. praporu, který byl v Afghánistánu postřelen začátkem července.

„Zemřelý voják byl mým podřízeným a zároveň i kamarádem. Bohužel se nejedná o prvního přítele, kterého jsem v zahraniční misi ztratil. Zraněný voják patří mezi jedny z nejlépe vycvičených příslušníků praporu,“ šeptá Zezula a není přitom schopen skrýt své pohnutí.

Veškeré zranění svých kolegů vnímají hraničtí vojáci velmi citlivě. Každý se však s těžkou situací vyrovnává po svém.

„Zemře-li někdo z našeho útvaru, je to, jako kdybych ztratil blízkého kamaráda. Jsou tady totiž lidi, se kterými jsem prožil deset let a kteří by za mnou šli kamkoliv,“ svěřuje se Zezula. I přes bolest, kterou vojáci zažívají, si uvědomují, že se podobným situacím nemohou vyhnout. Strach o vlastní život si ale na zahraniční misi nesmí připustit.

„Na to myslíme jen ve skrytu duše. Nic na sobě nesmíme nechat znát. Když to přijde, tak to přijde,“ říká statečně Zezula.

Do Afghánistánu podplukovník Zezula s největší pravděpodobností opět pojede v roce 2013. Bez rodiny. Beze strachu.

„Určitě mě nepustí rádi, ale ví, že taková je realita. Věřím, že s mým odjezdem se vyrovnají jako předtím,“ míní voják.

IVETA PODEŠVOVÁ