Vždy mě proto dostanou poznámky dalších, později zklamaných nevěst, že je to jen náš den a musí být podle nás. Takhle to totiž rozhodně nefunguje.

Svědci, rodiče, babičky, strýčci, tetičky a jejich dětičky, kamarádi ze školy, kolegové nebo i ti, co zvali nás, a tak je musíme pozvat taky. To všechno jsou bytosti, které s námi náš den S budou sdílet, mají o něm své vlastní představy a chtějí je bezpodmínečně naplnit. Je nutné se na to psychicky připravit. „Kdo vám bude hrát? Mám sehnat číslo na skupinu, co měla Hanka na oslavě?" tázala se se samozřejmostí maminka. Představila jsem si duo s elektronickými varhánky při procítěném přednesu Hrobaře a pohotově odvětila: „Živou hudbu nechceme." „Co? Živá hudba musí na svatbě být!" snažila se mě přesvědčovat. „To udělá tu zábavu!" Zábavné, tedy přesněji tragikomické by to pro nás skutečně bylo. Po dvouměsíčním vyjednávání, ve kterém se na mou stranu nečekaně přidala i babička, jsme došli ke kompromisu s názvem DJ.

Sestavování slavnostního menu se stává mission impossible. Ten nesnáší omáčky, další olivy, třetí žampiony, čtvrtý nivu, pátý má alergii na lepek, šestá je na dietě, sedmý by si dal nejraději smažák, děti hranolky a my s přítelem jíme z masa maximálně rybu. Vymyslet tedy něco, aby v kuchyni nemuseli vařit každému z padesáti lidí něco extra a trochu to vypadalo, je úkol skutečně nadlidský. Příští týden mám schůzku s kuchařkou, doufám, že mě do té doby něco osvítí.

Jmenovky na stůl. Taková prkotina! Věřili byste, že ji po půl roce vážných diskusí ještě nemám vyřešenou? Mamince by se líbily z perníku, sestře na čokoládě, kamarádce zavěšené na sklenici, známá navrhla klasické z papíru a mě zaujaly na vyřezávaném podtácku. Mám chuť to vzdát, ať každý sedí, kde chce…

Týden jsme dostávali připomínky k navrženému svatebnímu oznámení. Neměli bychom si tam dát tituly? Města, odkud pocházíme? Moje budoucí příjmení? Není na něm ta červená barva moc výrazná? Nevymyslela jsem to zbytečně moc složité? A mně se to přitom zdálo jednoduché a krásné.

Odvoz nevěsty. Ach, můj bože! Mám využít souseda s veteránem od budoucí tchyně, manžela sestřenice s octavií, nebo koňský povoz kamaráda mojí tety? Asi půjdu pěšky.

Dospěla jsem do stadia, kdy mi občas nedochází, že mě čeká svatba, jejímž jediným a hlavním cílem je vzít si Martina. Připadá mi, že jsem na tažení, kde neustále vymýšlím kompromisy, sestavuji diplomatické odpovědi a hledám cestu, jak společně s lidmi, kteří nemají sice na věc stejný názor, ale musíme ho najít, fungovat. Zodpovědná příprava na samotné manželství. Nemyslíte? Jasně, bude to fuška, ale už se těším, že problematiku zaobírající se vhodnou velikostí kokosové rolády nahradí trochu podstatnější otázky.

Autor: Anna Zapletalová