Namísto zvučných a živých tónů trumpet však z pódia znějí melodie softwarové.

„Už jako třináctiletý kluk jsem často chodil na odpolední čaje do Besedy nebo sokolovny, kde hrávala živá hudba,“ vzpomíná na minulost Bronislav Ludmila z Hranic. Sám se stal později členem orchestru Jaroslava Jiříčka a pak Pobečvanky. Hrál v nich na trubku a zpíval.

Spoustu vzpomínek má i na plesy, taneční kurzy a kolony. Absolvoval estrádní programy s profesionálními umělci a jako muzikant objel velký kus republiky. „V sedmdesátých letech působili v Hranicích orchestry dva, ale nesoupeřily spolu o přízeň. Jeden měla pod svým patronátem Sigma, druhý Cementárna,“ připomíná nedávnou historii Ludmila a dodává, že po sametové revoluci obě tato tělesa zanikla.

„Jednak to bylo tím, že muzikantům přibyla léta a přestali hrát a nebylo nikoho, kdo by je nahradil. Pak se přišlo na to, že elektronika už je na takové úrovni, že dokáže veškeré nástroje nahradit,“ popisuje postupný zánik živých orchestrů na plesech muzikant, který je jako jeden z mála hudebně činný dodnes.

Stejně tak jako Bronislav Ludmila vzpomíná na plesy z dřívějších let i někdejší zpěvačka Dagmar Polednová, která rovněž žije v Hranicích. „S orchestrem Františka Juráče jsme vystupovali snad na každém plese,“ říká žena, která zahájila svou pěveckou kariéru jako dvacetiletá. Začátkem letošního března jí bylo sedmasedmdesát a hudbu miluje dodnes. „Vždycky jsem měla ráda jazz, ale stejně tak poslouchám i Vlacha nebo Hybše,“ prozrazuje o sobě.

Pokrok, který se nevyhnul ani kulturním akcím a pódiím, prý neodsuzuje. Na doby, kdy seděli u nablýskaných plechových nástrojů muži v motýlcích, vzpomíná ale s láskou stále.