"Město by neměla být jen noclehárna," říká hranický patriot, autor jedenácti publikací o Hranicích Tomáš Pospěch. V rozhovoru pro Deník se rozvyprávěl nejen o svých aktivitách, vztahu k městu, hranické architektuře, ale i o hranických "devadesátkách" či důvodu přesídlit do Prahy.

Tomáši, nebudu zakrývat, že se známe léta, kdysi dávno jsi pro Hranický týden pracoval a byli jsme kolegové, a ponechám tedy tykání. Na konci června ti byla předána Cena města Hranic…
A kromě mne také Pavlu Nepalovi a Stanislavu Milošovi, který se jí ovšem nedožil. Ocitl jsem se tím myslím v dobré společnosti. Obdrželi jsme ji za rok 2019, ale kvůli pandemickým opatřením se její předání uskutečnilo až nyní.

Na vyhlášení byly prezentovány tvé knihy o Hranicích. Cenu jsi obdržel za ně?
Nominoval mne pan místostarosta Vladimír Juračka, v minulých letech mne navrhoval i pan Václav Bednář, oběma jim za to děkuji. Těch knih nějakým způsobem dotýkajících se města Hranic jsem od roku 2000 vydal jedenáct. Ale těší mne, že jsem ji získal právě teď. Beru to jako ocenění za knihu Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí. Pracoval jsem na ni od roku 1994 a považuji to za to nejzásadnější, čím jsem mohl Hranicím přispět. Jak napovídá podtitul Architektura 1815­-2018, zpracoval jsem stavební vývoj v Hranicích a okolí a upozornil na nejdůležitější stavby, které zde vznikly za poslední dvě staletí. Obvykle víme, že kostel nebo zámek si zaslouží být chráněn jako památka, starší stavby byly také připomínány v průvodcích o městech, ale o architektuře 19. a 20. století se toho nevědělo téměř nic. Mne zajímalo, jak se promítlo uvažování o architektuře v 19. a 20. století do stavebnictví menšího moravského města. Právem bychom se měli chlubit a daleko více zdůrazňovat, že v Hranicích už v 19. století sídlila vojenská vysoká škola nebo že v areálu rakouských vojenských vysokých škol od vídeňského architekta Wilhelma Doderera studovali Reiner Maria Rilke a Robert Musil. V Hranicích se také dochovala jedna z mála realizací Jana Kříženeckého a Josefa Pokorného, o kterých se učí, že byli první průkopníky filmu u nás. Pro Hranice navrhli Kuncovu vilu.

Co vím, tak řadu zajímavých staveb jsi objevil a napsal o nich vůbec poprvé.
Podařilo se mi tak objevit, že v meziválečném období vznikly v Hranicích a sousedních lázních Teplice nad Bečvou výrazné domy od řady osobností české a moravské architektury, například od Bohumila Babánka, Josefa Macharáčka, Adolfa Liebschera, Bedřicha Rozehnala, Huberta Svobody, Lubomíra Šlapety, Emila Šulce, Václava Velvarského a dalších. V nedalekých Všechovicích se narodil jeden z nejzásadnějších českých meziválečných architektů Bohuslav Fuchs a zanechal zde několik drobných prací. Od pražského architekta Karla Caivase máme v Hranicích a v lázních dochováno pozoruhodnou sérii šesti rodinných a jednoho řadového domu, Josef Danda navrhnul řadu drobných drážních staveb, činžovní dům, nádraží v Hranicích a především v Teplicích, kde máme také pozoruhodnou vilu od Elly a Oskara Oehlerových, kteří studovali u Le Corbusiera. V nedalekém Komárně můžeme najít také kapli od „baťovského architekta“ Františka Lydie Gahury. Většina staveb těchto autorů nebyla donedávna známa a musela být znovu objevena. Ale několik zajímavých realizací vzniklo v Hranicích a okolí docela nedávno, ať už jsou to práce Tomáše Černouška, Karla Typovského, Pavla Mudříka, Miroslava Pospíšila nebo Tomáše Kočnara. Snažím se tedy upozornit na to, že můžeme být právem hrdi nejen na neobyčejně zajímavé přírodní útvary kolem Hranic, ale také na zdejší architekturu. Myslím, že to jak město vypadá a zda se v něm dobře žije, nám bylo propůjčeno od našich předků a je to jedno z mála z toho, co můžeme předat našim dětem a dalším, co budou žít v Hranicích po nás. Ty pozoruhodné stavby bychom jim měli určitě zachovat.
V posledních letech jsem pro město připravil také několik kalendářů, například mapujících starší i současné sochy a plastiky ve veřejném prostoru nebo reprezentativní fotografickou knihu o Hranicích a okolí. Je to vždycky radost něco takového dělat. Vracíte se na zajímavá místa, kde jste to v dětství miloval, teď se tam opakovaně vracíte, abyste je fotografoval, nebo tím získáte záminku dostat se do míst, interiérů a na půdy a věže nebo jeskyní, kam jste se léta chystal, ale zatím chyběl ten správný důvod. Navíc mám malou dcerku. Trávíme spolu hodně času. Je pak nejlepší, když spolu jdeme někam fotografovat, třeba nějaký rodinný domek nebo hrad. Loňská kniha Šumperák – Ztráta plánu vznikla právě jako projekt svým způsobem pro ni, protože ráda jezdí autem, dobře se i cestou vyspí, kouká na krajinu nebo poslouchá hudbu, takže jsme spolu takhle vyráželi na výlety.

Cítíte podporu pro svou činnost?
Je důležité, aby se v Hranicích podporovala nejen popularizace historie, formou různých výstav a průvodců, ale také prvovýzkum. Ten tady provádělo několik málo nadšenců, jako Václav Bednář, Stanislav Miloš nebo Jiří J. K. Nebeský ve svém volném čase a většinou zadarmo. Objíždíte archivy po celé republice, sháníte knihy, pohlednice, kupujete je nebo platíte za reprodukování, většinou sestavujete obraz o nějakém problému po malých střípcích a trvá to velmi dlouho. A když to publikujete, dočkáte se reakcí od velmi málého okruhu lidí, pokud vůbec, ale automaticky jsou vámi těžko získané informace dále používány pro webové stránky města, průvodce, články v novinách atd. Pozitivní roli v této oblasti v minulosti vykonaly Hranické noviny a Hranický týden, na jejichž stránkách bylo možné tyto informace publikovat. Také je skvělé, že v Hranicích existuje grantový systém pro podporu kultury, udílí se cena Města nebo cena za stavbu roku.
S potěšením sleduji, že v posledních letech došlo z rozhodnutí Města Hranic k řadě uvážlivých kroků, mimo jiné zřízení funkce městského architekta, zájem o rekonstrukci teplického nádraží, byla invenčně vyřešena fasáda základní umělecké školy, došlo vytvoření sochy T.G.M. na základě otevřeného výběrového řízení, kterého se zúčastnila řada významných umělců s hned několika zajímavými návrhy atd. Že je v Hranicích především díky Jiřímu Nebeskému, Václavu Bednářovi ale i dalším zpracovávána hranická historie a vycházejí další knížky.
Ale když se podíváte jinam, zjistíte, že jsou mnohá města daleko aktivnější. Kultura v nich není tak lokální, ale má celorepublikový dosah, místní se orientují v kulturním provozu, mají vkus, ví, co je dobré, dokonce v nich vzniká zajímavá současná architektura.
Město není jen místo, kde máte svůj byt nebo dům, kde můžete zajít do hospody, ale se kterým cítíte sounáležitost, ať už s krajinou, pěknými místy, stavbami, lidmi se kterými vás něco spojuje. Neměla by se z něj stát jen noclehárna. Za velkou a neomluvitelnou chybu považuji, že si město neudrželo jediné stálé kino. Letní kino je spíše taková lahůdka, celoroční činnost kina, a nejenom v prezentaci filmů, rozhodně nemůže nahradit. Kniha o hranické architektuře by měla být v každé zdejší domácnosti. Nemusíte ji celou číst, stačí si jí občas listovat, abyste si uvědomili, že je občas dobré nesklánět hlavu a nedívat se jen na chodník, ale zvednout ji, zjistit, že jsou kolem vás občas nádherné domy a že jste součástí toho, co se kolem vás vytváří. To, co do místa, kde žijete, vnášíte vy, by mělo být přinejmenším tak dobré a trvalé.

Co tě znám, zdůrazňuješ, že jsi hlavně fotograf. Čím je pro tebe fotografie? 
Dobrou záminkou, jak uvažovat o světě. Jak alespoň trochu smysluplně poznat, co obnáší život, a neproflákat jej. Ale ve vlastní práci mne poslední léta zajímá, jak fotografii propojovat s dalšími médii. Třeba si rád poskládám model šumperáku, nebo různě ohýbám a stříhám fotografie, napichuju je na špendlíky. Baví mne fyzicky vytvářet činnosti, které bych jinak mohl dělat ve Photoshopu nebo mne více než o samotné fotografii těší uvažovat o jazyku obrazové knihy nebo výstavy. Takže „mým“ médiem je právě tak kniha, výstava, fotografie i text.

DOST a PositiF

Jsi tedy fotograf, kurátor, nakladatel, pedagog, historik umění, editor. Čím z toho se cítíš být nejvíc? 
Historikem umění a fotografem nebo vizuálním umělcem. Osobně mne nejvíc baví vytvářet vlastní věci, jen někdy trochu i psát nebo uvažovat o výstavě. Všechno ostatní, shánění peněz, psaní grantů, vyúčtování, produkci výstav, to dělám s velkým přemáháním a rád bych to vždy na někoho hodil. Ale takhle to bohužel v realitě nefunguje. Když máte pocit, že by mělo něco zajímavého vzniknout, musíte si odpracovat všechny kroky od začátku do konce a to, že knihu také napíšete, to je spíše za odměnu.
Někdy je dobré ale potlačit i některé role, které by mne lákaly. Třeba u knihy Šumperák jsem si záměrně přizval historičku umění Martinu Mertovou, abych mohl být v roli umělce a s námětem mohl nakládat svobodněji, třeba i s určitou nadsázkou, se záměrným upozaděním nebo zveličením určitého aspektu věci. A Martina mi z materiálu, které jsem ji nosil při prvovýzkumu v terénu, vytvořila skvělé teoretické pozadí. Ale třeba u loňské publikace o architektuře rodných Hranic a Lázní Teplic jsem byl historikem umění a napsal text a věcně nafotografoval stavby.

Jak se stalo, že jsi založil nakladatelství?
Nakladatelství s názvem DOST vzniklo v roce 1999, abych vydal svou diplomovou práci o hranické meziválečné architektuře, ke které jsem zpracoval 19. století. Myslel jsem, že potom také zdárně zanikne. Ale později bylo občas potřeba vydat katalog nebo knihu, završit některý projekt, můj nebo přátel. Když se pohybujete na pomezí umění a vědy a učíte na vysoké škole, velmi často věnujete tématu stovky hodin, ale nedostanete za to ani korunu. Když vydáváte svou práci v některém z nakladatelství, většinou musíte přinést s knihou i peníze, a odměnou je vám, že kniha vyšla a dostanete několik výtisků. Proto pro mne bylo vhodnější vydat knihu sám, aby se vám vložené peníze vrátily alespoň z prodeje. Jedním z důvodů existence nakladatelství tedy je, abych byl – ne důstojně, ale alespoň částečně – za vloženou námahu zaplacen. A v neposlední řadě, abych měl pod kontrolou jednotlivé kroky od začátku do konce celého procesu, od volby grafika, spolupráci s ním, výběr překladatele, dohled nad tiskem. Věřím v dobře promyšlené a zpracované knihy a je pro mne důležité spolupracovat s dobrými grafiky, jako jsou Nora Procházková, Jakub Wdowka, Nikola Klímová, Jiří Šigut a v poslední době především Milan Nedvěd. Produkuji věci, které jsou svým charakterem pro mnohé nakladatele marginální.
Původně jsem knihy vydával pod hlavičkou DOST, toto nakladatelství mělo sídlo v Hranicích a vydával jsem v něm především knihy vztahující se k městu. Od roku 2010 mám pražské nakladatelství PositiF.

Nakladatelství tvoří jeden člověk, tedy ty?
Víceméně ano. Někdy mám stážistku nebo si najmu brigádníka, s odbornějšími záležitostmi mi hodně pomáhá knižní designer Milan Nedvěd. Vlastně jsem nikdy nechtěl mít nakladatelství, jenže jsem postupně zjistil, že to jinak nejde, takže proto máme tohle studio a produkujeme čtyři pět knížek ročně. Necítím se být nakladatelem v pravém slova smyslu, raději bych zůstal v roli vizuálního umělce, případně historika umění a kurátora. Není příjemné, když nevíte, zda ten den máte být v montérkách, v obleku nebo si můžete tvořit něco svého. Když vyúčtováváte grant a řešíte detaily s tiskárnou, konzultujete s grafikem, těžko se zároveň soustředí na psaní. Sedím prostě na mnoha židlích a někdy jednou rolí se zdržujete v jiné činnosti. Na jednu stranu je to skvělé, protože bych se asi zbláznil, kdybych měl pouze práci třeba v kanceláři nebo jen fotografování. Je dobré mít život trochu pestrý. Ale jsou role, které v životě děláte raději, a které méně.

Jsem Pražák a hranický patriot

Žiješ střídavě v Hranicích a v Praze. Co ti tato dvojdomost přináší?
Bydlím v Praze, ale to co dělám, se dotýká celého regionu střední Evropy. Léta působím na Institutu tvůrčí fotografie, kde máme kolem 240 studentů z nichž více než polovina je z Polska nebo ze Slovenska, případně i dalších zemí. Připravuji výstavy pro galerie nebo festivaly v Krakově, Lodži, Bratislavě, Berlíně. A Hranice jsou stále skvělý průsečík všech těchto cest.
Archiv a hodně knih mám v Hranicích, bydlení a ateliér v Praze, kancelář v Opavě, někdy přespávám v Brně, Ostravě nebo ve Zlíně. Nějak to tak vzniklo, že nejvíc času trávím v Praze, ale vlastně až během pandemie jsem byl doma poprvé dva měsíce v kuse. Do té doby jsem každý týden nebo dva na nějakou dobu odjel. Až nyní, vlastně díky pandemii, jsem se po dvaceti letech bydlení v Praze, stal Pražákem.
Ale vždy jsem byl hranický patriot. O Hranicích jsem vydal jedenáct knížek – fotografických nebo o architektuře, je to místo, o kterém toho vím nejvíce. V devadesátých letech tu probíhal nebývalý kvas. V Hranicích tehdy existovalo asi dvacet rockových kapel, několik divadelních souborů, žili tam režiséři, kteří točili filmy, lidé, kteří skládali hudbu – nejznámější z mé generace jsou asi Petr Marek, Saša Langošová a Roman Helcl nebo Boris Carloff, kteří v tom vydrželi pokračovat. Záviděli jsme okolním městům, třeba Valašskému Meziříčí nebo Rožnovu pod Radhoštěm, kolik se toho u nich děje. U nás toho bylo pomálu, takže jsme si kulturu začali dělat. A spoluzakládal jsem tu noviny. I pro tohle všechno mám k Hranicím silný vztah.

Proč tady nežiješ v Hranicích trvale?
Nějakou dobu po škole jsem to zkoušel. Učil jsem na univerzitách ve Zlíně a v Opavě, což bylo padesát kilometrů na sever a padesát kilometrů na jih, a bydlel jsem uprostřed, v Hranicích. Koncept to byl pěkný, ale beztak jsem byl neustále v Praze nebo jinde, kde bylo potřeba fotografovat, vidět něco zajímavého, s někým na něčem pracovat, nebo jsem měl možnost připravit výstavu. V prostoru střední Evropy, kde mám svá témata, kde je vztah ke kávě, pivu, sdílí se některé společné hodnoty a všude je to kousek, mne baví bydlet kdekoliv.