„Juli se narodila ve frýdecko-místecké nemocnici bez jakýchkoliv komplikací. Když jsme si ji po pár dnech přinesli domů, začali jsme pozorovat, že se něco děje," začíná vyprávět Julinčina matka Regina Orságová, která nyní žije se svými třemi dětmi v Bělotíně na Hranicku.

Holčička neustále spala a probudit ji bylo obtížné. Přestala pít. Rodiče začali pozorovat záškuby horních a dolních končetin.

Když se obrátili na dětského lékaře, sdělil jim diagnózu, kterou nechce slyšet žádný rodič. Vysvětlil jim, že od čtvrtého dne narození bojuje s takzvanou herpetickou meningoencefa­litidou.

Je to nemoc, která zasahuje nervy, a způsobují ji stejné viry, jaké vyvolávají opary na rtech.

Nedá se jí nijak předejít a stačí pár hodin až dnů, aby se plně rozvinula. Stačil jen jeden člověk v porodnici, co měl pouhý opar na rtu, aby vir roznesl.

„Byli jsme ve špatný čas, na špatném místě. Kdyby se tam pohyboval někdo s pásovým oparem, neskončilo by to jinak než smrtí," konstatuje maminka. Při pozdním určení nemoci je vysoká úmrtnost pacientů.

„Doktor nás připravil na nejhorší," vypráví Regina Orságová. Ti, kteří se vyléčí, bojují po zbytek života s trvalými následky. To je i případ Julie Sobkové.

„Julinka bojovala měsíc o život. Byla opravdu statečná. V dubnu jí budou tři roky, ale nesedí, nelozí, nemluví a vyžaduje neustálou péči," popisuje.

Vzhledem k tomu, že veškeré nutné vybavení pro dceru se počítá v desítkách tisíc, hledala maminka pomoc.

„První člověk, co přišel s nápadem sbírat víčka, byla Zuzka Šenková. Je to člověk s neskutečně velkým srdcem. Ta vlastní Vinotéku U Šenků vedle Penny marketu, kde uvolnila místo ke sběru víček," vzpomíná na začátky.

Skromní dárci

Víčka se po svozu využijí na výrobu židlí a dětských hřišť. Orságovi zatím svezli asi tisíc kilo.

Na nákup speciální sedačky nebo benecyklu to ale nestačilo. Cena jednoho je asi 80 tisíc.

Naštěstí se objevil neznámý dárce z Olomouce, který podle slov Reginy Orságové pravidelně přispívá většími částkami, se nechce medializovat.

„Sportovní kočárek neboli benecykl dostala Julinka finančním darem od jednoho hodného pána. Naštěstí existují lidé, kteří nejsou lhostejní a nezištně zašlou třicet tisíc," říká.

„Jediné, co mohu udělat, je poslat mu děkovný dopis. Sice nás to mrzí, ale on se s námi nechce bavit. Zjevně to nedělá proto, aby byl vidět. Má opravdu dobré srdce a já si jeho pomoci moc vážím," vypráví pohnutě.

Čím je Julinka větší, tím víc potřeb má. Nehledě na výdaje spojené s rehabilitací a léčebnými pobyty. Časem bude potřebovat nový kočárek, speciální křeslo a pravděpodobně i vozíček.

Proto se i redakce Hranického deníku rozhodla vytvořit sběrné místo. Tak hraničtí obyvatelé mají kam donést víčka a tím pomoci.

Místa pro vaše víčka

„Mezi další sběrná místa v Hranicích patří Vinárna U Šenků, ZŠ Struhlovsko, Lahůdky Pola, motorest Sparta, také škola ve Skaličce a mnoho dalších. Navíc je hodně lidí, co donesou tašku plnou víček jen tak. Moc všem děkujeme. Začalo to paní Šenkovou a najednou je kolem spousta těch, co chtějí pomoci."

Julinčin úsměv a pohled do jejích očí rozhodně za vynaložené úsilí stojí. Okolí občas neví, jak na Julinku reagovat. Zda ji mají litovat či ne.

„Určitě nelitovat, stalo se. Nejde to vrátit, ale my se nevzdáváme. Nějak bylo, nějak bude, že Juli," obrací se na svou dceru maminka, která díky své nezměrné energii a odhodlání zaslouží obdiv.