Když jsem byl menší, vždycky jsem toužil být středem pozornosti. A jestli jsem někdy v životě někoho něčím zaujal, tak to určitě bylo dneska. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak se cítí známé televizní hvězdy na ulici, když se za nimi všichni otáčejí.

Je pátek, krátce po šesté hodině ráno. Naposledy si beru na záda aktovku. Dnes byste v ní ale sešity a učebnice hledali marně. Mám tam jenom svačinku, něco na pití a dva litry vody na doplnění do stříkací pistole. Na sobě mám pozoruhodný převlek, který poutá pozornost všech, kolem kterých cestou do školy časně ráno procházím. Poslední zvonění může začít.

Před půl sedmou se už pomalu téměř stovka letošních maturantů hranického gymnázia shromáždila na parkovišti před školou. Na poslední chvíli se rozdělují úkoly a pokyny k vybírání peněz.

Mezi originálními převleky nechybí beruška, medvěd, námořník, hokejista, kovboj nebo třeba miminko.

Já, oblečený v montérkách, na hlavě s čepicí kašpárka a na nose s brýlemi, které vypadají jako potápěčské, svou masku pojmenovat neumím. „Za co jsi?“ ptají se mě spolužáci a já jen kroutím hlavou a krčím rameny. Prostě nevím.

Před sedmou se do areálu školy začínají dobývat první učitelé a studenti. Z gymnázia se ale na hodinu stala nedobytná pevnost. Hlavní brána zůstala zamčená, všichni museli projít menší brankou, kde se vybíraly peníze. Kdo nepřispěl do kasičky, toho potkal zákonitý trest.

V rozprašovacích nádobkách nechyběla voda, ocet, ani voňavka na toaletu. „To mi dala babička,“ chlubí se Venda Hlavová a dává mi přičichnout.

Po osmé hodině musíme všichni do školy. Pominu – li jednu maličkost, totiž maturity, je to naposled. Poslední zvonění však ještě nekončí. I my, coby letošní maturanti, jsme si pro ostatní studenty připravili hodinový program v tělocvičně školy.

Další videa: youtube.com/jatyrkooo

O zábavu, aspoň doufám, nouze nebyla.

Program má začít v 10 hodin. Pět minut předem si proto se spolužačkou, jejíž jméno se stejně jako to mé několikrát objevilo na černé listině opozdilců, stoupám ke dveřím a poctivě zapisujeme ty, kteří přijdou pozdě. Hlavně učitele.

Parodujeme tím to, co je letos na „našem gymplu“ novinkou – kdo přijde později než pět minut před vyučováním, toho učitel zapíše a ostudně vyvěsí na nástěnku ve sborovně. Kdo je zapsán vícekrát, dostane důtku.

Maturanti letos obdarovali i své učitele. Sbírka cvičebních úborů kabinetu tělocviku se rozrostla o další extra kousek, jiným udělal radost nový hrníček či láhev vodky. Po třinácti letech se dnes loučíme také se školní jídelnou.

A odpoledne? Znovu do ulic. „Jéé,“ slyším volat dítě v kočárku na protější straně ulice, které ukazuje na můj pestrobarevný klobouk. Maminka se už na mě (ve špinavých montérkách) už tak láskyplně nedívá. Ale co, tento den člověk přece zažije jen jednou.