Co si představíte jako první, když se zmíní povodně v roce 1997?
Co já mám svůj osobní zážitek, tak 7. 7. 1997, což jsou podle numerologie šťastná čísla, jsem měl oddávat. Myslím, že na to do smrti nezapomenou. Protože bydleli někde v Teplicích, tak je musela přivézt lodička. V obřadní síni byla skoro tma kvůli tomu, že bylo v poledne zataženo a ještě k tomu nešla elektřina, takže to bylo bez hudby a nešly varhany. Já jsem to prožil v takové transu, protože jsem byl myšlenkami někde jinde a věděl jsem, že pak budu muset kmitat, ale ten sňatek jsme jim slíbili.

Jak fungoval krizový štáb, který zasedal na radnici?
Štáb, který byl asi týden na radnici, tam přespával a fungovali jsme tam při svíčkách. Nešli telefony, plyn ani elektřina, tak to bylo v takových nesmírně komplikovaných podmínkách. Nabídla se spousta lidí, kteří byli ochotni při povodních pomáhat. Objevila se nesmírná vlna solidarity. Ale ta situace byla taková, ještě než nám odešly telefony, že jsme seděli u stolu a řešili hrůzné informace, že někdo zůstal v chatce odříznutý od světa a čeká, až se k němu někdo dostane a podobné jobovky. Byla to taková okamžitá a intenzivní organizace pomoci těm poškozeným lidem. Když se to zklidnilo, tak se organizovaly práce na odstranění následků povodní.



Co jste si odnesl z těch povodní? Jaké zkušenosti do budoucna?
Co byl takový můj poznatek, velice rychlý, že tak jako lidé potřebovali pitnou vodu a kde přespat, tak strašně potřebovali informace. Na koleni jsme na radnici vydávali povodňové zprávy, které dobrovolníci z řad úředníků roznášeli do panelových domů a na vývěskové plochy. Tehdy internet nefungoval. To bylo takové dost důležité.

Vy jste ale předtím žádné povodně nezažil, nebo aspoň v takovém měřítku. Jak jste se s tím vypořádávali?
To je také to, proč nás ta povodeň zaskočila a proč jsme si už v začátcích nepočínali efektivněji. Tady se už vytratila historická paměť, protože tady dlouho nebyly povodně takového rozsahu. Měli jsme dostat informace od obcí na horním toku, ale žádné jsme nedostali, tak jsme začali pozorovat, že se v Hranicích objevuje voda. Nakonec jsme volali my, že voda stoupá. Potom přišla hrůza, na kterou se reagovalo se zpožděním.

Myslíte si teda, že jste mohli reagovat dříve?
Kdyby nějaké ty zkušenosti byly, tak bychom asi zareagovali dříve. Nechtěli jsme ale obyvatele plašit, protože takových planých poplachů tady bylo v minulosti hodně. Je fakt, že bylo špatné, že se k nám nedostaly ty informace. My jsme si ale udělali předběžný operační plán, o kterém jsme si mysleli, že bude fungovat.

A fungoval tedy?
Já si myslím, že určitě fungoval. Potom se s určitým zpožděním vzpamatoval i stát a ten systém byl přijat i na území celé České republiky, kdy vznikl integrovaný záchranný systém.



Byl jste přímo vy v ulicích a pomáhal lidem?
Ne, to se opravdu nedalo, protože ta dvacítka lidí, která seděla na městském úřadu, tak byla nutná na koordinaci těch věcí. Na to nebyl prostor, bylo to potřeba nějak organizačně uchopit a opravdu šlo i o minuty. Já jsem na té radnici i přespával, domů jsem si vždy odskočil jen pro čisté oblečení. Když už nespíte třetí den, tak to už nemůžete fungovat, takže krátký spánek tam byl.

Když se ta voda rozlila, byla mezi lidmi velká panika? Dalo se to korigovat?
Korigovat se to dalo, přece jen ten štáb na městském úřadu přenášel informace a dohlížel, aby ta pomoc fungovala. Já si myslím, že díky tomu asi velká panika nebyla. Pro postižené bylo připravené ubytování a stravování. Přicházela i spousta humanitární pomoci z celé republiky.

Jsou po těch dvaceti letech lidé na povodně lépe připraveni?
Určitě. V prvé řadě ty povodňové orgány, ale i obyvatelstvo. V těch lokalitách, kde povodeň byla, se ta paměť nevytratila a přenáší se to z jedné generace na druhou.

V okolních městech a obcích byly ztráty na životech. Byly ztráty i v Hranicích?
K tomu došlo. Bylo to v osadě Rybáře, kde varovali nějakou paní, která bydlela v blízkosti Bečvy. Hrozilo, že po rozlití se ten dům ocitne pod vodou. Ale ta paní řekla, že už takových povodní zažila a že si v nejhorším případě vyleze na půdu. Bohužel ten dům spadl celý a ta paní tam zahynula. Byla to jediná oběť v Hranicích. Kdyby paní poslechla pokynů, tak se to nemuselo stát.