V Hranicích provozuje restauraci, penzion, ale především Divadlo Stará střelnice, kde potkáte jak známé tváře z divadelní branže, tak i největší hvězdy české hudební scény. Řada programů je ale určena i dětem, studentům a dokonce seniorům, ožil zde Filmový klub a obrovský prostor je věnován místním mladým umělcům, sborům, tanečníkům i hudebníkům, kterých je v Hranicích opravdu požehnaně.

„Je až neuvěřitelné, kolik je tady mladých kapel, jsem z toho nadšený," říká v rozhovoru pro Přerovský a hranický deník Vašek Vlasák.

Vašku, je ti šedesát, takže jak se cítíš?

(chvilka zaváhání) Tak každý řekne, že dobře, samozřejmě že dobře, ale proti tomu, když mi bylo dvacet, je to cítit (smích).

Většina lidí tě spojuje s kapelou Citron, kde působíš už řadu let jako baskytarista. Její počátky sahají do roku 1976. Kdy jsi naskočil do kapely ty?

Přišel jsem tam v roce 1983 a jsem tam vlastně dosud. Kapela měla do toho roku dvě sestavy a já jsem třetí basista. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do té nejslavnější sestavy, která je víceméně jen po pár změnách stále stejná.

Mluvíš o menších změnách. Nemůžu si odpustit, abych nevzpomněla podle mého absolutně nejlepšího zpěváka Citronu, a to Standu Hranického, jehož druhé výročí úmrtí si připomeneme 7. dubna. Jak na něj, Vašku, vzpomínáš ty jako na člověka? Ovlivnilo tě vaše setkání nějak v životě, a to nemyslím jen po stránce hudební, ale i osobní…?

Naprosto souhlasím, byl to opravdu nejvýznamnější zpěvák Citronu. Standa měl opravdu natolik originální hlas, že se dá jen těžko nahradit. Byl srovnatelný třeba s Jirkou Schelingerem. Navíc Standa byl velmi skromný člověk, nebyl nikdy falešný a byla s ním strašná sranda. Moc jsem ho měl rád a vážil jsem si ho.

Když se ohlédneš zpět ke svým začátkům a na to, jak vypadal hudební showbyznys v éře komunismu, jak to vnímáš?

Za minulého režimu to bylo daleko složitější, ale zase jednodušší v tom, že všichni měli jednoho nepřítele. Na koncerty chodila strašná spousta lidí, všude bylo plno. Nebyla tady konfrontace s Evropou a se světem, lidé neměli možnost žádného porovnání, co se týče kvality. Takže nebyl problém vyprodat velké sály. Běžně se stávalo, že jsme za hodinu vyprodali Lucernu, a nebyl ani problém za dvě hodiny vyprodat dnešní T-Mobile Arénu, kam se vešlo čtrnáct tisíc lidí, anebo fotbalové stadiony. Dnes zpětně bilancuji a říkám si, jak to bylo možné?

Teď ale zpátky k tobě, přece jen je to tvé jubileum. Jak ho oslavíš? A taky především s kým?Václav Vlasák, baskytarista skupiny Citron, oslavil 1. února své významné životní jubileum. V Hranicích provozuje restauraci, penzion ale především Divadlo Stará střelnice.

Zatím žádné velké oslavy nebyly. Všichni mi říkají, že od určitého věku se už narozeniny nemají slavit (smích), to znamená, že si ještě nechávám pár dní na rozmyšlenou. Kluci mi říkají, že teď už ani nebudu moct sám jezdit do Prahy, jen s doprovodem (smích). Možná v létě uspořádám nějakou malou zahradní slavnost…

Myslíš přímo tady v Hranicích?

Ano.

Máš starší sestru, takže jaký jsi byl brácha?

Moje sestra říkala, že jsem se neměl narodit rodičům tak pozdě, byl mezi námi velký věkový rozdíl – třináct let. A ona místo toho, aby chodila za klukama, musela mě hlídat. No a s kamarádkou Aťkou zavezly vždycky kočárek do křoví a já jsem tam řval jako tur celé hodiny, protože ony se věnovaly něčemu jinému… (smích)

A co puberta? Jak jsi ji zvládal, nebo spíše jak ji zvládali tví rodiče?

Bylo to těžké, byl jsem pořád fuč. Hrál jsem fotbal, takže jsem byl pořád někde na hřišti. V patnácti letech se mi začaly líbit holky a nejvíce na ně platila kytara.

Takže takové byly tvoje začátky s kytarou? Jak to dál pokračovalo?

V té době si mě všiml Vašek Janda alias Dalibor Janda (poznámka redakce: pochází z Drahotuš), a tak mě vzal do své kapely, kde jsem hrál na baskytaru. Pak jsem přeskočil do místní rockové kapely Dinosaurus, do Torza, které bylo z Lipníku a hraje dodnes. V Torzu si mě všiml Pavel Novák. V jeho kapele jsem nastoupil svou profesionální dráhu, projel jsem s ním taky kus světa, jak Západ, tak i Východ. No a potom jsem přešel do Citronu.

Jak vzpomínáš na Pavla Nováka? Byl to rozhodně člověk, který se zapsal do kulturních dějin našeho regionu.

Pavel Novák byl obrovská osobnost. Byl to velmi chytrý člověk a učitel. Chtěl, abychom se učili jazyky, noty, abychom se vzdělávali, chodili do zpěvu… Jako mladí kluci jsme z toho měli srandu, ale dnes vím, že kdybychom na něj dali a tohle absolvovali, tak jsme třeba byli někde jinde. A teď už vážně mluvím jak starý dědek…

Co říkáš na umělce v politice?

Já jsem v podstatě apolitický člověk. Nikdy jsem nebyl ani doprava, ani doleva. Mí rodiče i prarodiče vyšli z práce a i já mám hodně sociálního cítění. V té politice je to hodně pomíjivé, dědeček mi vždycky říkal: „Víš co, běž na politické kampaně, všude si dáš dobrý guláš nebo chlebíčky, ale do žádné strany nevstupuj, protože jakmile vstoupíš do jedné strany, tak přijdou ti druzí a bude zle na všech frontách." Není to alibismus, ale vzhledem k tomu, že jsem prostě jednou muzikant, dnes také hostinský, hoteliér nebo majitel divadla, tak v podstatě nemůžu a ani nechci být v žádné politické straně. A už jsem to vydržel tak dlouho a měnit to nebudu. Měl jsem nabídky od různých stran, dokonce mi jedni nabízeli i kandidaturu na senátora, čemuž jsem se s chutí zasmál.

Během života se lidé vyvíjejí. Změnily se nějak zásadně tvé životní hodnoty? Pamatuješ si, jaké byly ve třiceti letech? A jaké jsou teď? Asi jsou jiné ve třiceti a jiné v šedesáti letech.

Určitě. Člověk vyzrává a na spoustu věcí mění názor. Já jsem v životě prošel vším, slávou, ale i pády – a ty pády mi daly více pravdy než ta sláva. Člověk by měl mít i nějakého koníčka, jinak je život strašně nudný.

Vyvíjím se samozřejmě i muzikantsky, měním názor i na hudbu, sleduji všechny možné styly… Nejsem třeba jazzman, ale snažím se pořád dál vzdělávat, a to i v divadle, které pro mě bylo velké tabu. Podařilo se mi ale vyjet do světa na Broadway i do Londýna, abych si udělal obrázek, jak se to dělá i jinde.

Je ve tvém životě, ale teď opravdu upřímně, něco, na co opravdu nerad vzpomínáš, co bys rozhodně udělal jinak, co bys, pokud by to šlo, změnil? Měl jsi dost těžké období, plné alkoholu a drog…

Prošel jsem si alkoholem i drogami. Dostal jsem se z toho jen díky své ženě, rodině a díky známým a jsem jim za to nesmírně vděčný. Abstinuji už šestnáct let. Ale abych řekl pravdu, tak si to období alkoholu ani moc nepamatuji (zato ostatní asi ano). Díky tomu, že jsme vyjížděli na Západ, ale třeba i do Ruska, tak jsme se k drogám dostali poměrně lehce. V té době jsme zkoušeli všechno možné, ale přesto musím říci, že nejhorší, co mě potkalo a co je i největší drogou v současnosti u nás, je alkohol. Přitom oba moji rodiče byli abstinenti.

Co bylo tím hlavním impulsem, kdy ses rozhodl, že budeš s alkoholem bojovat?

Alkohol mě stáhl dost hluboko, troufám si říci, že až na dno. Spoustu věcí si vůbec nepamatuji, jen vím, že to byla hrůza. Člověk trápí hlavně své okolí. Ráno jsem vypil dva litry červeného vína, dopoledne sedmičku Jima Beama a pak jsem o sobě tři dny nevěděl. Napáchal jsem spoustu průšvihů, naštval spoustu lidí… Ale to už bylo pozdě… Snad nejhorší je, když si myslíte, že jste nejlepší, nejvtipnější a že vás v té společnosti mají všichni rádi. Je to obrovský omyl a samozřejmě přeji všem, kteří jsou tím chycení, aby se z toho dostali tak jako já.

Byl jsi v léčebně?

Samozřejmě, musel jsem podstoupit speciální terapii. Bylo to v Opavě. Nebyla to léčba antabusem nebo podobnými léky, ale byla to speciální terapie, kde se mnou ta dotyčná osoba probrala celý život… Musel jsem si dávat pozor na liché roky, kdy jsem měl nutkání se k alkoholu vrátit. Když to pak člověk nevydrží, tak pije až do mrtva… Byla to léčebna, kde léčili politiky, manažery, špičkové doktory, vrcholové sportovce a hlavně muzikanty a herce.

A naopak, co si myslíš, že se ti náramně povedlo? Na co jsi opravdu pyšný?

Tak samozřejmě jsem hrdý na své děti, a teď si myslím, že můžu být hrdý i na to, že se nám podařilo společně se ženou vybudovat zařízení, které dělá reklamu nejen nám, ale i celému našemu městu. Začali jsme úplně od píky a myslím si, že člověk nesmí nikdy zapomenout na to, z čeho vyrostl a jak vyrostl. Já jsem na tu dobu nezapomněl a myslím, že by na to neměla zapomínat spousta lidí, kteří odsud odešli do světa. Měli by také pro to naše malé střediskové městečko, které mám tak rád, něco udělat.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

V budoucnu bych se chtěl věnovat hodně mladým začínajícím muzikantům a vůbec talentům. Vím, jak je těžké začínat, a tenkrát bych byl přivítal každou pomoc. I v našem městě je hodně nadaných lidí, kteří potřebují postrčit někam dál, dopředu. Skutečně bych se chtěl věnovat více i místní kultuře. Jsem člověk, který nemůže jen ležet u televize v papučích a nic nedělat, pořád je co zlepšovat. Třeba naše male divadélko už nestačí, potřebuje zvětšit podium, kapacitu, zázemí, časem i parkoviště. Všechno jde stále dopředu, a tak musíme jít i my. Na závěr bych chtěl říct, že život v šedesáti nekončí, ale jde dál. Vše, co děláme, je od srdce a s láskou a jen a jen pro vás, pro lidi. Není to práce jednotlivce, ale celého týmu lidí, zaměstnanců, dobrých přátel a rodiny. Bez této pomoci by tohle všechno nikdy nebylo, a ani by to nešlo…

Vašek Vlasák narodil se 1. února 1955 v Hranicích ve znamení Vodnáře
je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě dcery, z druhého dceru a syna
vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Lipníku nad Bečvou
hrál v hranické skupině Pacifik s Daliborem Jandou, v hranické rockové formaci Dinosauři a v lipnické kapele Torzo
po vojně dostal angažmá ve skupině Pavla Nováka Proto
v kapele Citron je od roku 1983
se skupinou Citron získal v roce 1988 Zlatého slavíka
opravil historický areál Stará střelnice, který navštívil v roce 1881 císař Franz Josef I., žil zde malíř Ladislav Vlodek a dětství tam prožil i režisér Jiří Brdečka
v roce 2007 otevřel v Hranicích Divadlo Stará střelnice