Brání se představám a vžitému klišé mnohých lidí, kteří mají za to, že po chodbách zařízení chodí pouze uplakané a nešťastné děti.

Ředitel ale zároveň potvrzuje sociologický jev, který odráží smutnou realitu dneška.

„Přibývá normálních rodičů, kteří se z ekonomických důvodů nemohou o své dítě postarat – a tak je umisťují do dětského domova,“ shrnul ředitel Jiří Pavlas.

Rozhovor s ředitelem Dětského domova v Přerově Janem Pavlasem

Potýká se dětský domov v Přerově s dostatečným počtem volných míst, nebo jeho kapacita nestačí?

Naše kapacita je v současné době téměř naplněna a momentálně se staráme o 24 dětí ve věku od 6 do 19 let. Jejich počet se přitom v průběhu roku obměňuje.

Celostátně je ale trend takový, že neustále přibývá dětí ze sociálně slabých rodin, o které se jejich rodiče nemohou, neumí nebo nechtějí postarat. Představa mnohých, že jsou u nás pouze sirotci a opuštěné děti, je lichá.

Setkáváme se i s případy, že si děti samy zažádají o umístění v domově – a to třeba proto, že nemají jiné východisko ze své situace.

Mají problémy s nevlastními rodiči, nebo se ocitnou bez finančních prostředků, přesto ale nechtějí být umístěny v pěstounské péči.

Znamená to, že je pro ně menším zlem vyrůstat za branami dětského domova?

Klasický model rodiny v poslední době selhává. Mezi dětmi, které přijímáme, je stále více těch, které jsou z neúplných rodin bez dostatečného materiálního zázemí.

Tyto děti ale mají přesto, že jsou umístěny v domově, nadále kontakt se svou rodinou. Jezdí za svými rodiči či prarodiči na víkendy, nebo s nimi tráví prázdniny.

Doma ve svých „provozních podmínkách“ by ale nemohly studovat, věnovat se zálibám. Jedna z našich klientek například odešla do dětského domova sama, aby mohla vystudovat gymnázium.

V našem domově mají děti dostatečné materiální zabezpečení, využívají pět počítačů s připojením na internet, mohou navštěvovat zájmové kroužky, jezdí do divadel, na muzikály a několika studentům se již podařilo získat studijní pobyt v zahraničí.

Přesto narozdíl od běžné rodiny platí určitá omezení, vyplývající z právních předpisů…

Starší děti ve studentském věku nijak neomezujeme a náš vztah je založen na partnerství a důvěře. Navíc ani žádná omezení momentálně nejsou třeba – děti nechodí na diskotéky, nesetkáváme se s případy opilosti, zneužívání drog, s útěky a podobně.

Mohou jít ven, kam chtějí, a na době návratu se dohodnou se svou „tetou“. Zletilí klienti jsou už prakticky zcela nezávislí.

Co bývá nejčastějším důvodem umístění dítěte do domova?

Jedná se většinou o děti z neúplných rodin, kde třeba jeden z rodičů nezvládá péči o dítě. O ústavní výchově ale rozhoduje soud a ty důvody jsou opravdu různé.

Nejčastějším jsou sociální problémy –máme tu třeba pět sourozenců, o které se jejich rodina nebyla schopna postarat.

V poslední době se hodně diskutuje o nestátních zařízeních typu Klokánek nebo o profesionálních rodinách, jejichž zavedení prosazuje ministerstvo práce a sociálních věcí. Považujete jejich existenci za přínos?

Myslím si, že rozdíl mezi námi a těmito zařízeními je kromě zřizovatele spíše v názvu. Imy se snažíme vytvořit rodinné prostředí a nahrazovat dětem to, co by jim měla poskytnout jejich rodina.

Nehrajeme si však na rodinu, to ani nemůžeme. Osobně bych se přikláněl ke změně názvu dětský domov, kterýmápro mnohé lidi nepříjemný nádech, a také k návratu možnosti přijmout do péče domova dítě na základě dohody s rodiči.

V případě pěstounské péče je situace složitější. Zájemců o pěstounskou péči příliš nepřibývá a ne vždy je toto řešení šťastné pro obě strany.

Za východisko z této situace nejspíš považuji preventivní práci sociálních pracovníků s problémovými rodinami a snahu společnosti o obnovení tradičních lidských hodnot.