Jak vnímal razii v místnosti, ze které zněla legendární píseň, jež byla symbolem sametové revoluce? Zachoval by se stejně?

„Představte si, že pustíte hudbu z okna, a do bytu vám vyběhne komando. To přece nejde,“ vysvětluje Jaroslav Hensl, proč se obrátil na soud.

Soud vám dal za pravdu a rozhodl, že bylo chování demonstrantů v míře, které dovoluje právo na svobodu projevu. Podle verdiktu navíc policie zasáhla ve chvíli, kdy protest asi tří desítek lidí na náměstí v Lipníku končil. Považujete to za výhru?
Jsem rád, že jsem se dočkal spravedlnosti. Podal jsem žalobu na ministerstvo vnitra, protože zásah policie vůči mně, který spočíval ve vstupu do kancelářských prostor, v pokynu, abych zastavil přehrávání hudební produkce - tedy písně Marty Kubišové, v provedení mé osobní prohlídky, v mém zajištění a omezení na svobodě, byl nezákonný. Chtěl jsem žalobou jen dosáhnout toho, aby se policie k lidem chovala korektně. Soud mi dal za pravdu, což považuji za průlom.

Čekal jste, že pokojný protest asi tří desítek lidí, kteří těsně před začátkem mítinku prezidenta na náměstí v Lipníku vytáhli nad hlavu červené karty, vzbudí takový rozruch? Že dojde k něčemu takovému?
Rozhodně ne. Obec jako svolavatel nemohla vůbec nic ovlivnit, dostala pokyny od policie a z hradní kanceláře. Už to je ale špatně, protože obec jako svolavatel nese veškerou odpovědnost, a oni ji této odpovědnosti zbavili. Ve chvíli, kdy se objeví něco, co naruší shromáždění, má svolavatel zasáhnout, a pokud cítí, že to nezvládne, má požádat policii. Tady ale k ničemu takovému nedošlo a policie rovnou zasáhla. Soudkyně v rozsudku řekla, že zákrok byl ve všech bodech nezákonný. Policie může vniknout do cizích prostor, ale z důvodu ohrožení majetku nebo zdraví osob. Nic takového však nenastalo. S policií jsem se ještě před akcí domluvil, co a jak bude. Vůbec mi neměli zakazovat pouštět písničku, protože jsem projevy ničím nerušil, což se u soudu potvrdilo. Pokud jsem se ještě před akcí legitimoval, neměli u mě provádět osobní prohlídku a ani mě nikam odvážet, když bylo zřejmé, že v jednání nebudu pokračovat. Řekl jsem jim jasně, že to bude trvat tři minuty a potom odejdu. Přesto tady ten zákrok byl.

Zažil jste někdy předtím podobnou situaci? V čem to pro vás bylo nové?
V předrevolučních časech jsem byl mladý, takže mě to minulo. Když jsme chystali protest, kterým jsme chtěli podpořit Tomáše Hradílka (pozn.red.: lipnický disident a chartista, který držel hladovku na protest proti kandidatuře Miloše Zemana), nebyl to moc příjemný pocit. Ve chvíli, kdy jsme se ale na všem podstatném domluvili s policií, uklidnilo mě to. Doporučili nám nevyvěšovat transparenty z okna, nechat rozsvícené v místnosti, ať na nás vidí, řekli mi, že když skončí hudební produkce ještě před projevy, tak se nic neděje. Nervozita ze mě spadla. Pak ale dohrála Modlitba pro Martu, na chodbě se ozval dusot a nahoru do místnosti, kde jsem pouštěl hudbu, naběhli policisté v černém. Nechápu, proč. U soudu jsem se dokonce dozvěděl, že jich bylo patnáct. Ptal jsem se sám sebe - kdo v tu chvíli asi chránil prezidenta, když patnáct lidí zatýkalo mě? Úplně neškodného člověka, který stojí v prvním patře restaurace a pouští písničku. Kdybych nějak vybuřoval, tak to chápu, ale nic takového se nedělo. Nečekal jsem, že třicet let po revoluci přijede na náměstí policejní anton. To už tady přece jednou bylo…

Starosta to nevnímal jako narušení

Co následovalo potom?
Byl to pro mě šok. Odvedli mě na služebnu s tím, že se mnou sepíšou protokol, protože jsem se mohl dopustit přestupku proti shromažďovacímu zákonu. V žalobě jsme ale proti tomu podali rozpor, protože shromažďovací zákon chrání občany shromážděné na náměstí, ale nechrání instituci. Bylo vidět, že policistům, kteří tehdy zasahovali, není zákrok zrovna po chuti. To jsem si uvědomil až později. Někdo jim dal pokyn, dělali svou práci. U soudu argumentovali tím, že nevěděli, kolik lidí tam může být, a jestli hrozí nějaké nebezpečí. Naložili mě do antonu a všechna sedadla byla obsazená policisty. Na služebně mě drželi přes dvě hodiny, takže po mně byla sháňka a vyzváněl mi telefon. Jednou jsem ho vzal a řekl jen, že nemůžu mluvit, protože jsem na policii. V tu chvíli ke mně přiskočili, vyrazili mi telefon z ruky a jeden z policistů mě přirazil na zeď. Křičel po mně, že jsem omezen na svobodě, i když mě předtím nijak nepoučili. Pak už jsem viděl, že spíše tápou. Na místo dorazili novináři a domáhali se vstupu, takže už to byla trochu groteska. Sepsali se mnou nějaký protokol, který jsem jim nepodepsal, protože to vůbec neodpovídalo tomu, co se dělo. Sbalili se a odjeli. Atmosféru mítinku u soudu přesně popsal novinář z Respektu Jaroslav Spurný, který řekl, že když přijel na náměstí, cítil, jakoby se vrátil o třicet let zpátky. Na druhou stranu zase musím uznat, že se mě policisté slušně zeptali, jestli chci pouta. Tak jsem jim odpověděl, že ne.

Původně vám hrozila pokuta za přestupek. Co rozhodlo, že nastal obrat? Myslíte si, že váš případ vyburcoval veřejnost z letargie?
Díky medializaci případu se o něj začala zajímat ombudsmanka Anna Šabatová a na mou podporu vystoupila i řada známých osobností. Ochránkyně lidských práv se za mě postavila a už to byla částečná výhra. Kontaktovala policejního ředitele, sdělili si svá stanoviska, a navrhla, že se všichni společně setkáme. Sedli jsme si i s krajským policejním ředitelem a sám mi potvrdil, že se na základě tohoto případu musí policie chovat jinak. Teď už v podobných případech fungují antikonfliktní týmy, které se opravdu věnují tomu, aby se příznivci s odpůrci nedostávali k sobě a nevznikaly potyčky. I podle vyjádření zástupce ministerstva vnitra prý na základě tohoto rozsudku vypracují svůj vnitřní předpis, jak postupovat.

Co u soudu zaznělo?
Starosta Lipníku nad Bečvou Miloslav Přikryl třeba řekl, že naši akci nevnímal jako narušení. O konfliktu se dozvěděl až na druhý den z novin. Jako svolavatel akce neměl důvod nařizovat nějakým složkám, aby zasáhly. Přestože seděl na pódiu spolu s prezidentem a v době protestu zrovna mluvil do mikrofonu, nevnímal nás jako rušivý element. Policie totiž argumentovala tím, že hudba byla natolik hlasitá, že přehlušila projevy. To se ale nepotvrdilo, což dokázaly i záběry z policejního zásahu - nejen z televize, ale i z oficiálního webu Hradu.

Právní stát? V podstatě to funguje

Jaký byl hlavní impuls pro podání žaloby?
Věc skončila jako přestupek s podezřením, že jsem spáchal přestupek proti shromažďovacímu zákonu. Připadalo mi to ale absurdní a za pravdu mi dali i právníci. Podpořili mě nejen mí přátelé a známí, ale i lidé, které jsem do té doby neznal. Třeba tehdejší kandidát na prezidenta Michal Horáček mi osobně zatelefonoval a říkal, že mi pomůže. Proč bych měl být potrestaný za něco, co jsem neudělal? Proč by se se mnou mělo zacházet jako s nějakým trestancem? Do toho se mi tedy opravdu nechtělo jít. Měl jsem podporu z advokátní kanceláře, kontaktovala mě i senátorka. Žaloba vznikla hlavně proto, abychom měli podklady pro ombudsmanku, ale i přestupkovou komisi. Po právním rozboru advokáta, který mě zastupoval, měla ombudsmanka z čeho vycházet, bylo čeho se držet. Ombudsmanka na základě tohoto rozboru řekla, že byl zákrok nezákonný.

Uvažoval jste i o tom, že byste žalobu stáhl?
Kdybych se měl soudit delší dobu, asi by to bylo náročné. Ale můj obhájce mě podpořil. Na zástupci ministerstva vnitra bylo u soudu vidět, že rozsudek přijali. Teď je jen otázka, jestli ještě podají kasační stížnost. Hlavním důvodem podání žaloby byla snaha dosáhnout spravedlnosti. Představte si, že pustíte hudbu z okna, a do bytu vám vběhne komando. To přece nejde.

Omluvil se vám někdo?
Ne. A ani jsem nečekal, že by se mi omluvil policejní útvar. Byl jsem spíše překvapený výrokem soudu, protože jsem si myslel, že žalobu v několika bodech zamítnou. Policie opravdu může vstoupit do místnosti, kdyby něco hrozilo. Argumentovali tím, že situace byla nepřehledná, navíc prezident je chráněná osoba, a tam je priorita vysoká. Postup ale nebyl správný. Mohli mi přece poslat poštou oznámení o přestupku, těch možností byla spousta.

Znamená pro vás verdikt soudu naději, že žijeme v právním státě?
V podstatě to funguje. Není to nějak hrozné, ale nesmíme dopustit, aby se to zhoršovalo. Ve chvíli, kdy se člověk vyjádří a dostane za to přes držku, tak se to ubírá špatným směrem. Ten, kdo dává přes držku, byl měl zase vědět, že se to nesmí.